Celý jeden život

Chci se raději mýlit s Claudem Lelouchem, než mít pravdu s Michaelem Bayem. I v tomto filmu Lelouch kašle na osvědčené tradiční filmové recepty a kašle v řadě momentů i na diváka. Nezajímá ho pevná logika příběhu, rovnoměrně dávkovaný vývoj postav ani přísná jednota stylu. Klade důraz na chytře sarkastické dialogy, střih ovládaný anarchistickými asociacemi a dlouhé jízdy kamery s překvapivou mizanscénou, která dává tušit masivní improvizaci. Jeho filmy jsou natolik svérázné, že se často dají srovnat jen s jinými jeho filmy. Rozhodně to platí i o tématech, protože Lelouch v zásadě točí stále jeden scénář. Ani v Celém jednom životě nechybí osudová love story, generační pouta, odkazy na holocaust a autorovo židovství či časté hudební citace (v tomto filmu střídá oblíbeného Rachmaninova Gilbert Becaud, ztělesňující sám sebe). Claude Lelouch je odvážný filmař, a mně to imponuje. (27.12.2008)

Film jsem viděl více než před rokem a dodneška jsem ho nevstřebal. Lelouch je pravděpodobně nejnápaditější a myšlenkově nejkomplexnější evropský filmový režisér od 70. let. Proč se ale proboha snaží vždycky vtěsnat všechna témata do jednoho filmu? V důsledku místo toho, aby něco podstatného sdělil, zbyde ze všeho jen mix možná souvisejících témat bez klíčové spojující myšlenky. (08.07.2012)

Filmu se nedá upřít šarm, poetika a vtip, scénář, režie i herecké obsazení jsou vysoce nadstandartní. Film je ovlivněný francouzskou novou vlnou a modernismem ve smyslu bourání společenských konvencí. Lelouch sympaticky shazuje nejen vztahy mezi muži a ženami, ale i filmový svět. Jeho hrdina začal dráhu u filmu jako výrobce pornografie, přešel k reklamě a skončil jako úspěšný tvůrce ceněných hraných filmů. Pro snímek je typický dynamický střih a určitá fragmentace obrazů, k záporům naopak patří krátká stopáž u díla, které se snaží zachytit život tří generací. Časové skoky jsou v první půli filmu velké a některé zajímavé postavy se příběhem jen mihnou. Celkový dojem: 85 %. (22.10.2008)

Nepociťujem žiadne výčitky svedomia, keď tento film charakterizujem ako chaotický. Je možné a dokonca pravdepodobné, že Claude Lelouch vedel, čo chce nakrútiť, problémom však je, že som sa na jeho myšlienkovú vlnu nedokázal naladiť. Mne to chvíľami pripadalo, ako produkt opitého a nezodpovedného strihača, ktorý zábery určené do rôznych filmov pozliepal dohromady dúfajúc, že to niekto označí za umenie novej vlny. Čiastočne sa mu to podarilo, ja som sklamal. Ako ostatne aj u ostatných Lelouchových filmov. Skrátka my dvaja sme si nesadli. Už je členom širšieho kolektívu vychytených tvorcov. (25.03.2015)

Imponující třicátnická drzost a nebývalá myšlenková hloubka daly v tomto případě vzniknout jednomu z nejpozoruhodnějších filmů, které jsem kdy viděl. Úžasná, dech beroucí pozitivní lavinová synergie vizuální i scénáristické stránky je umocněná virtuózní režií a místy i až geniálním dynamizujícím střihem. Technika koláže, odvozená z levých anvantgard první poloviny minulého století a doplněná o Lelouchovu zkušenost s dokumentárním filmem, ve svém filmovém převedení slaví až překvapivé úspěchy. Filozofické zázemí filmu i prognostický náboj, který je dále obohacujea zřetelně kvalitativně posouvá , rozvíjí a doslova zaměstnává každou buňku šedé kůry mozkové. Stejně provokující je také rafinované využívání a prolínání techniky starých filmů, barevných filtrů i prózy v barvě dobové současnosti zejména šedesátých a sedmdesátých let. 20. století. Vědeckofantastické scény v závěru filmu nejsou přitaženy za vlasy; potencialita jejich pravděpodobnosti je dnes - téměř čtyřicet let poté - snad ještě silnější a věrohodnější. Úsporná strohost jednotlivých záběrů plně zachovává integritu příběhu a opravdu en passant prozrazuje mnoho o naší době (pornofilmy, způsoby a specifika natáčení, zákulisí Becaudových vystoupení a nepochybně mnoho dalších neméně závažných postřehů). Působivé jsou dialogy a snad ještě přesvědčivější výňatky z hrdinčiny nikdy nedokončené pomyslné knihy; i dnes mají a zachovávají si úroveň špičkové prózy hrabalovské nebo kunderovské provenience (záměrně volím paralelizující příklady z českého kulturního dobového kontextu). Tato vlastně socialistická utopie s řadou liberalistických přesahů třetí cesty třetí čtvrtiny devatenáctého století vypovídá až neskutečně mnoho o opravdových - ne pomyslných - problémech moderního evropského lidství a nepřímo předjímá neurčitou sociálně atomizující mnohoznačnost postmoderny. I tento film tak činí z Lelouche jednoho z velkých básníků stříbrného plátna. Pozdní syn nové vlny mimořádným autorským přínosem, který do ní nesporně vnáší, se poprávu přiřazuje k jejím největším tvůrcům - Fellinimu, Wajdovi, Menzelovi, Kachyňovi, Godardovi, Tarkovskému, Viscontimu abych jmenoval ty, jejichž životní osudy se mi v paměti asociuují nejdříve. (12.01.2009)