Drive My Car

Zatímco velké události film umožňuje předvídat, svoje vyprávění a svět tvaruje nepředvídatelností až nenápadností drobných odhalení či dějových posunů, stejně jako pečlivě nainscenovanou neokázalostí široké škály monologů, z nichž ten poslední je němý. DRAJV MAJ KÁR nabízí každodennost v osudovosti a strohost v melodramatu. I přes neradostné motivy to byly radostné tři hodiny v kině. (27.03.2022)

Film podle povídky Haruki Murakamiho (tato informace byla v katalogu zatajena, takže jsem jej málem minul). Povídku jsem dokonce i kdysi četl, ale film ji značně rozšiřuje o další zápletky a postavy a má tři hodiny (a úvodní titulky se objeví až po hodině filmu)! Je vidět, že režisér a autor scénáře v jedné osobě je velký Murakamiho fanoušek, protože celý film byl napsán s citem k Murakamiho tvorbě, a klidně bych uvěřil, že celý film napsal sám Murakami. Nechybí všudypřítomná melancholie, ironie a láska k umění. Je to o divadelním režisérovi, co se po náhlé smrti své ženy odstěhuje do Hirošimy a začne v místním divadle nacvičovat Čechovova Strýčka Váňu. Ve filmu je spousta úryvků ze hry, ale vůbec to nenudí, protože postavy, co je při nacvičování svých rolí pronášejí, jsou skvěle napsané a zahrané. (24.08.2021)

Ne, nebudu házet superlativy a v hodnocení zůstanu výrazně rezervovaný. Jsou režiséři, kteří adaptaci několikasetstránkového románu úspěšně vměstnají do dvouhodinového bijáku, Hamagučimu se adaptace povídky o jedné desetině rozsahu roztáhla do tří hodin. Zvládl jsem zhlédnout snímek na třikrát a to není dobrá vizitka. Neustále jsem totiž měl dojem, že sleduji šneka, který si vzal dovolenou a opravdu nikam nespěchá. Film se vleče a i když rozehrává zajímavé motivy ohledně uměleckého tvůrčího procesu a psychologická rovina vyrovnávání se s odchodem blízkého člověka je podnětná, na vyšší hodnocení to opravdu nevytáhnu. Celkový dojem: 55 %. Jímá mě hrůza při představě, na kolik by se v rukou režiséra protáhla adaptace nějaké tlusté bichle ruského klasika 19. století. (19.03.2024)

Stejnojmenná povídka, která byla předlohou, má ani ne čtyřicet stran a krom pár mikroodboček si vystačí s dialogy "o ničem" dvou postav v autě (žlutém!) během nočních jízd Tokiem. Adaptace má tři hodiny, červené (!) auto, bere si z předlohy sotva pár styčných bodů a naopak do ní zapracovává motivy i z jiných povídek sbírky "Muži, kteří nemají ženy" (ta nepatří mezi Harukiho zdařilejší). Bere si to z jeho nemagicko-realistické tvorby  (nehrozí tedy Murakamiho bingo). A to vše je Hamagučim uchopeno po svém a neotrocky. Především úvodní třetina je ovšem ostudně doslovná, to na co stačí v předloze pár vět, se sáhodlouze ukazuje. A nic moc z toho. Jakmile se však děj posune v čase, tak to začne alespoň fungovat ve více rovinách (pro plný požitek to očekává znalost Čechovova Strýčka Váni), kde vše vypovídá o mnohém dalším. Nahlíží to na tvůrčí proces, jak komunikovat skrze umění, co chceme vědět, ale bojíme se zeptat, různé formy (ne)šťastných vztahů, o mužích a o ženách, o zármutku, o divadle, "proč zrovna on, co má co já ne", o domnělé vině, o osudových ženách, postupném otevírání se ostatním i sobě sama... No, není toho pomálu, co si Hamaguči ukousl. A v podstatě to vše i zvládne sežvýkat, ne že ne. Stopáž je olbřímí, ale až na ten proklatý prolog nikoli neopodstatněná. Navzdory veškerým kvalitám (perfektně trefená melancholická nota) je však problém to i tak nezařadit do škatulky "ušlechtilá sofistikovaná nuda", protože je na tom zajímavější "jak s tím tvůrci pracují a jak se s tím vším popasují" než "jaké to je". (24.03.2022)

"NEMÁ SMYSL, ABYCH CHTĚL NĚCO, CO TY NECHCEŠ." Skoro hodinový prolog a potom až začnou běžet titulky a jakože začíná film, to jsem ještě nezažil :) Film je myslím velmi pečlivě sestaven a odprezentován, ale nemyslím si, že musel být tak dlouhý, jsou tam postavy, které kdyby se vystřihly nebo zredukovaly, vůbec nic by se nestalo a hlavní námět filmu o potřebě smíření by tím nijak neutrpěl. 70% (03.03.2024)