Žižkovská romance

Film má takovou prazvláští poetiku, kterou vytváří především kulisy Žižkova, pavlačových domů, vydlážděných uliček a dopomáhá k tomu i krásná, uchu lahodící hudba. Příjemní jsou i mladí herci Brejchová, Thielová a Cupák, zaujal mě i dětský herec Hanuš Bor. Zklamáním pak byla hlavní role Renaty Olárové (ani půvabná, ani dobrá herečka), svůj standard povádá Jiří Vala. Největší chybou filmu však je režie nezkušeného Zbyňka Brynycha, které film nedokázal dostatečně uchopit, v důsledku čehož se ve filmu objevují prázdná a nudná místa (chybou však zřejmě nebyla nezkušenost, ale nedostačující dávka talentu, protože ani jeho pozdější filmy nejsou žádné skvosty). (18.08.2013)

Brynychův žižkovský debut mne zaujal stejně jako již dříve jeho druhý film Pět z milionu svou citlivou charakteristikou postav a jejich věrnou psychologizací (podloženou výbornými hereckými výkony) a působivým vykreslením velkoměstského světa (i přes výraznou idealizaci, tlumící syrovost „předobrazu“, jež připomíná nostalgické pohledy zpět, při kterých se ztrácí celek a zbývá nezapomenutelný, až mytický detail). Milostné drama dvou zdánlivých mimojdoucích (úspěšný, bohorovně sebejistý, k nebi, nad hlavy kolemjdoucích hledící mladík a zamlklá dívka, svobodná matka, vlastně životní outsider s budoucností vtělenou do růstu svého dítěte) je pečlivě vystavěno a skvěle zakomponováno do žižkovského světa, rozpohybovaného výstižně naskicovanými postavičkami a postavami. Opět: za každou z nich se rozrůstá do nepostihnutelných rozměrů jejich minulost, cosi jako osud, slitý z uskutečněného a vysněného. Z této perspektivy se právě Pět z milionu jeví jako vícehlasý epilog k Žižkovské romanci, individualizovanému, „monografickému“ filmu. A jako doslov k ní pak vyznívá pozdní Brynychův Poločas štěstí, trpké rozloučení se s vlastním životem vtěleným do žižkovského teritoria. (12.10.2010)

Působivé drama věrohodně vystihující prostředí pražského Žižkova. Je natolik civilní hereckými výkony, dobovými reáliemi i prostinkým příběhem, že zcela uvěříte, že se to přesně tak mohlo stát. I Renata Olárová svým úsporným herectvím a všedním neatraktivním zjevem sem zapadá a přidává příběhu na věrohodnosti, ačkoliv kdysi při prvním shlédnutí jsem se sama podivovala, co na ní tak sympatický a ženami obletovaný muž, jakým byl v tomto filmu Jiří Vala, viděl. Ta atmosféra je natolik přirozená, že by mě docela lákalo zajít se tam na chvilku projít, nejezdila ani neparkovala tam totiž skoro žádná auta. Ale zároveň souhlasím s názorem, že tenhle film není pro mladé. (28.11.2012)

Půl století poté, co váš i můj dědeček byli takoví mladí sekáči jako Jiří Vala zde, má Žižkovská Romance hodnotu spočívající ve vyobrazení propracované mozaiky života obyčejných lidí v už tehdy specifické části Prahy, a poskytnutí možnosti obdivovat herecký talent ledva zletilé Jany Brejchové - která tu má ovšem jen vedlejší roli. Společenská kontroverze stigmatu matky samoživitelky a s jejím tehdejším postavením spojenými téměř hysterickými záchvaty všech zúčastněných, když přišlo na nějaké ty vztahy, je v dnešní době nepochopitelná, a musíte si neustále připomínat, že tehdy byla doba zcela jiná, a prostě to tak bylo, i když je to tak (relativně) nedávno. Když člověk uváží, jaké filmy vznikaly v době, kdy už se soudruzi vypořádali s tím zavšiveným třídním nepřítelem, a socialismus v naší zemi už už vítězil (viz "slavná" Ústava z roku 1960), nezbývá než zatleskat Zdeňku Brynychovi, že vykřesal takovéhle nezpolitizované dílo. Ano, samozřejmě, je tu úlitba ve formě celozávodní rady a blablabla, ale hlavní hrdinka nevykřikuje nic o výdobytcích socialismu a emancipaci žen (která je podle ideologů "mírového socialistického tábora" vynálezem VŘSR;)) a jen se snaží být lidsky šťastná. Ponechme stranou, že paní Olárová představovala vizuální prototyp ženy té doby, a že mi přišla značně neatraktivní, svoji roli "splnila" velmi dobře. Běžnému divákovi bych Žižkovskou Romanci nedoporučil, na to je dnes už příliš archaická. Pokud ale máte zájem o nedávnou historii nebo jste nějak zaujati pro filmovou vědu a teorii (nezoufejte, prý se to už dá léčit), pak je to kus pro vás. Já dávám 70%, protože těch sto minut bylo přece jen poněkud mnoho. (12.09.2011)

Hodně jednoduchá červená knihovna s výborným výkonem Jany Brejchové v roli zamilované pubescentky a hlavně s enormně krásným Jiřím Valou. Olárová toho naštěstí mnoho nenatočila, takže její živé obrazy, za které by se nemusel stydět ani ten nejnadanější žák pomocné školy, jí odpustím. Krásné Janě Brejchové se těsně před uvedením filmu do kin podařilo dosáhnout plnoletosti, takže neměla problém sehrát rozjívenou puberťačku. A při sledování Žižkovské romance jsem pochopila, proč byl Jiří Vala idolem zřejmě všech žen i dívek, které žily v padesátých letech. (28.08.2011)