Kde zpívají raci

Jestli něco, tak tenhle film změnil žebříček mých oblíbených filmových bažin, kdy první místo stále drží Shrekova bažina, ale druhé místo je nově obsazeno právě Kyeninou bažinou a Artaxova bažina se tak odsunula na třetí místo. Co se mi tu krom opravdu krásně vyobrazené bažiny velice líbilo byla Daisy Edgar-Jones (ona se mi vlastně líbila zatím všude, kde jsem ji viděla). Stydlivou, zavrhnutou dívku z mokřin zahrála přesvědčivě dobře. Dějová linka s vraždou byla fajn, do poslední chvíle jsem netušila, jakej rozsudek si porota nakonec usmyslí. Co mi vadilo byla dle mého nelogičnost základů, na kterých je příběh postaven. Já nevím, nepřijde mi pravděpodobný, že by cca 8letá dívenka žijící samotná v bažinách mohla 10 let utíkat před sociálním pracovníkem ve stylu „vždycky když přijde, schovám se za keř“ a že by nikoho z města nenapadlo zakročit. Kdybych věděla, že je tak lehký vyřešit těžký životní situace sedím za keřem každej druhej den. Moc se mi líbilo, jak elegantně vždycky přeskočili zimu a šup hezky do teplého léta, kdy je přežití v bažině hračka. Co se lovestory týče je tahle jedna z těch horších, nějak jsem jim to nemohla uvěřit.  Byla to milá podívaná, ale nic převratného. (30.09.2022)

Vražedná záhada a romatika byly sice poutavý, ale takovejch už bylo. Vleče se to, ale pomalý tempo je nezbytný a filmu vyloženě nahrává. Divák se aspoň líp vcítí do hlavní postavy, prožije si s ní všechny trable z dětství a pak je z toho pěkně zlomenej. Nejlepší na filmu je to, že je krásně natočenej a výkon tý zranitelný holky v hlavní roli byl taky skvělej. (30.10.2022)

Knihu jsem nečetl, což bude pro mne očividně plus. Zdánlivě sentimentální příběh se po všech peripetiích promění v čistokrevné drama, kde jde o život. A do poslední chvilky jsem si nebyl jistý, jaký verdikt, bez ohledu na skutečnost, zazní. Oceňuji, že i když je film o nezměrném zlu v lidech, tak dává prostřednictvím hlavní hrdinky sílu a naději jít přes překážky, ať jsou sebevětší. Film nijak zvláště mysteriózní není, což mne původně nalákalo. Je ale zvláštně magický a poetický, když se do popředí dostane čarovná příroda. A ta je tu opravdu úžasná. A jakmile jsem viděl všechny ty přírodniny a kresby, říkal jsem si, co by s tím asi udělal P. Greenaway. Příběh mohl klidně skončit v soudní síni, ale je fakt, že katarze tímto zazněla naplno. Snad jen mohly divákovi zůstat větší pochybnosti... (15.10.2022)

Červená knihovna z močálovitého amerického jihu s poměrně prostým příběhem, který balancuje mezi několika žánry. Ve výsledku je to takové rozvleklé, ale milé. Naťukne víc témat, ale neřeší je více do hloubky. Na úvod policie nalézá tělo mladého frajírka, a ač nikdo neví, zda šlo o nešťastnou náhodu, z vraždy obviní dívku, která už od dětství žije sama v domě uprostřed divočiny. Laskavá, milá, všímavá, z počátku negramotná, co nikdy nikomu neublížila, přesto obyvatele města dlouhodobě znepokojovala, protože – o samotářce nic nevěděli. Kvůli agresivnímu opileckému otci rodinu nejprve opustila matka, následně prchli i její sourozenci. Nakonec zmizí i nevyzpytatelný otec. Ona však zatne zuby a najde způsob, jak přežít i žít. Naivní na poli mezilidských vztahů se postupně v jejím životě objeví dva mladíci z města, kterým by samotářka s pověstí přeci mohla „ublížit“. Fajn kamera i britská herečka Daisy Edgar-Jones vedle opakovaně klopýtajícího střetu hrdinky s většinovou společností. (05.11.2022)

I když se film snaží jít výš, zůstává červenou knihovnou, proto nebudu řešit naivní vyšetřovací část ani o něco lepší soudní jednání. Vražda je tu pro ozvláštnění a hlavně střet s masou, což už patří k tomu zajímavějšímu. Základem příběhu je však Kya a tady to začíná drhnout hned v dětství, aby částečně pokračovalo i ve stáří... Vím, dětství nemohlo dostat tolik prostoru, přesto více vysvětlit opuštění malé holky vlastně celou rodinou by přišlo vhod. Když už k tomu došlo, její přežívání na samotě v bažinách má také více otázek než odpovědí. Holt červená knihovna, pohádka, tohle se příliš neřeší, jenže já doufal ve víc. Svoji příběhovou část Daisy Edgar-Jones neuvěřitelně táhne, fungují v ní vztahy, obzvlášť ona a Tate, tam mluví pohledy. Jenže potom přijde nečekaný a zbytečně rychlý skok do stáří, který bych oželel. Holt pohádka si své "žili spolu navěky" zřejmě žádá a stejně tak si žádá i úplně zbytečnou pointu. Přitom tajemná Kya si o ten otevřený konec vyloženě říkala. Zkrátka vše v mezích červené knihovny a to včetně kamery, která poetiku a romantiku bažin umí vystihnout, i když mně seděly spíše úvodní temnější pohledy. Atmosféru to však i díky ní a výborné hudbě Mychaela Danny rozhodně nepostrádá. 65% (04.10.2022)