Šťastlivec Sulla

Prolnutí domácí a exilové české kutury vedlo na počátku devadesátých let k poznání jednoho z nejhlubších děl čapkovské generace "všedního dne" v polohách, které Ani Josef, ani Karel poznat nemohli (hodně se jim např. v BÍLÉ NEMOCI nebo VÁLCE S MLOKY přiblížil Karel). Citlivé uchopení antické látky z konce římské republiky, navozujícího postupný přechod k císařské epoše, je vděčnou ozvučnou plochou, která vynikajícímu, pro předlistopadové Československo takřka zapomenutému publicistovi dává možnost s až lékárnickou přesností postihnout těžko vyjadřitelné přechody mezi koncem demokracie a nástupem totality. Hášova režie tuto autorskou dispozici dokázala funkčně rozvinout a prohloubit s nenásilným přechodem do současného vnímání polistopadové reality. V takto vytvořeném prostoru plejáda hereckých hvězd suverénním zvládáním svých partů dotváří přesvědčivé poselství Masarykova posla a přítele bratří Čapků. Pro tehdejší dobu bylo toto dílo velkým, mimořádným objevem. Oprávněně. (26.08.2007)

Má oblíbená epocha římských dějin, tedy pád republiky a postupný přechod k mnohem úspěšnějšímu modelu císařství a rozvoji impéria.  Gaius Marius a Lucius Cornelius  Sulla, dvě silné osobnosti, které stály u počátku konce jedné epochy.  Byl jsem zvědavý, jak se na malém prostoru televizní inscenace (Peroutkovy hry neznalý) dá takové téma zpracovat.  Brzy mi bylo jasné, že musím zapomenout na civilní projevy či i vyprávění příběhu jako takového, ale naladit se na divadelnickou notu, kde jde spíš o jednotlivé  výstupy  a scény, které dohromady sdělují své poselství. A tady to bylo celkem jednoznačné,  prostá moralitka o mravním bahně, jež tvoří podstatu lidského (ne)svědomí.  Pochopitelně nadčasové a v některých scénách i geniální . "To tak bylo dříve, že historii sepsal někdo tak, jak se odehrála, dnes se to dělá jinak"    Za pozornost pak stojí v budoucnu jistě trezorová věta Gaia Maria těsně před smrtí: " Až bude umírat Sulla, bude nad ním stát krásná žena, když umírám já, vidím jen černou tlamu" (a byl tam černoch).     Sám sebe pak krapet překvapuju a rád dávám  solidní čtyři. (10.09.2023)

Jedna z nejlepších televizních inscenací z oněch časů, kterou bych zařadil hned vedle kultovního "Piláta Pontského, onoho dne." Výstavní scény: 1)Postráneckého zuřivé " A kde si tenkrát udělal čáru?!?!" k Otakaru Brouskovi st., a Čepkova nemilosrdně pragmatická věta "Sejmi ženo znamení smutku!" k Janě Brejchové. 90% (25.06.2017)

Vynikající text Ferdinanda Peroutky, hodný pěti hvězdiček. Nicméně u televizních inscenací dávám přednost komornějším kusům např. Oldřicha Daňka (papundeklové kulisy mi vůbec nevadí, ale když se mezi nimi pohybuje dav lidí, nemohu se ubránit pocitu, že se každou chvíli musí něco zbortit). Navíc přítomnost některých herců mi čistě subjektivně kazila výsledný dojem (Brousek ml., Zounar). Jak ráda bych Štastlivce Sullu viděla na divadelních prknech... (31.10.2012)

I přes chvílemi pohádkový nádech a některé druhořadé herce osmdesátých a devadesátých let, kteří mi zde překáželi, můžeme brát SULLU jako pozůstatek excelentního herectví předlistopadové generace. "Nová vlna" z počátku devadesátých let, přinesla podobných, kvalitních inscenací opravdu dost. Československá hra na římskou politiku plnou krve mne bavila. Brilantní dialogy (rozhovor Sully a Herrenia - dokonalý) a Caligulovské osudy - na jejichž konci čeká smrt. (12.02.2015)