Vojáci ze Stalingradu

Viktor Platonovič Nekrasov je autor románu V zákopoch Stalingradu 1946 ale aj scenára filmu Vojaci 1956. Vyhral síce bitku so Stalinom a za román obdŕžal aj jeho cenu, ale s Chruščovom a Brežnevom už ťahal za kratší koniec a nakoniec keď ho pustili do Švajčiarska, rozhodol sa emigrovať do Francúzska, kde aj zomrel. V jeho románoch sa odrážajú zážitky z 2. svetovej vojny, v roku 1941 narukoval a v roku 1942 sa zúčastnil bitky o Stalingrad. Táto bitka sa stala prelomovou etapou bojov v tejto vojne. 1. etapa začala 17.7.1942 a trvala do 18.11.1942.a táto mala charakter obrannej etapy. Po nej od 19.11.1942 do 2.2.1943 sa jednalo o druhú strategickú útočnú operáciu. V jej závere padla nemecká armáda do zajatia a podľa historických prameňov zo zajatých 108 tisíc nemeckých vojakov sa do roku 1956 vrátilo do Nemecka 6000. V románe Nekrasova sa odrážajú autobiografické zážitky z fronty, ktorú opisuje reálne aj z chybami a nezmyselnými rozkazmi Sovietskych veliteľov. V Stalingrade bojoval od augusta 1942 (obdŕžal vyznamenanie Za obranu Stalingradu). O čo vlastne vo filme ide. Po začatí operácie Barbarossa sa obranné línie Červenej armády rozpadli a nastal masový ústup do vnútrozemia Sovietskeho zväzu. Na druhej obrannej línii v pásme Stalingradu sa už pripravovali záložné obranné jednotky do radov ktorých boli začleňovaní aj ustupujúci vojaci a velitelia. Tak sa do obrany zapojil aj poručík Keržencev (alias Nekrasov), ktorý sa po pár dňoch stáva veliteľom práporu 262 streleckého pluku, 184 divízie 62 armády (tá bola vytvorená na obranu Stalingradu). Film rozpráva o ťažkej situácii v Sovietskom zväze v roku 1942, o masívnom ústupu sovietskych vojsk a o nepripravenosti ZSSR na vojnu. Vrcholom jeho diela je aj poukázanie na nesprávne rozhodnutia velenia armády a o nezmyselnej smrti mnoho vojakov. Vo filme je to zobrazené v prípade rozhodnutia a súdu z kapitánom Abrosimovom (náčelníka štábu 262. pešieho pluku). V tomto nezmyselnom útoku bol ranený aj náš hrdina . Film je maximálne pravdivý a plne sa zakladá na skutočných udalostiach, Samozrejme mu nechýba skutočný pocit vlastenectva (bez zbytočného pátosu). Neexistuje veľa filmov o 2. svetovej vojne, ktoré by nám poukazovali na zlú situáciu v Sovietskom zväze v tragickom roku 1942. Vidíme film bitka o Stalingrad očami obyčajných vojakov, ktorí nemali právo o rozkazoch polemizovať aj keď predvídali jeho katastrofické dôsledky. Museli ísť do bojov kde stratili množstvo svojich kamarátov ale vojna pokračuje neúprosne ďalej. Koncom 50 tých rokov , z dôvodu názorových rozporov s Chruščovom, ktorý nechal z filmu vystríhať akúkoľvek kladnú zmienku o Stalinovi, vrátane jeho fotiek a zároveň aj zmienku o 35. výročí VOSR, jeho romány a aj film zavreli do trezorov až do 9.5.1991. (27.02.2019)

Překvapivě docela solidní válečný film. Není až tak zaměřen na bojové akce jako spíše na jednotlivé vojáky a jejich každodenní život v zákopech. Po počáteční nedůvěře jsem se docela zadíval a někdy jsem byl docela překvapen, co se tam všechno objevilo. Zajímavá byla scéna, kdy kapitán (náčelník štábu pluku) pošle vojáky do naprosto nesmyslného útoku, chce se tím hlavně zalíbit u velení a získat medaili nebo povýšení, který samozřejmě za velkých ztrát ztroskotá. Kupodivu ho na stranické schůzi všichni odsoudí a pošlou před vojenský soud. Docela by mě zajímalo, jestli se to stalo i v reálu, před vojenský soud se spíše posílalo pro neuposlechnutí rozkazu, zbabělost nebo dezerci, spíš si myslím, že by kapitán dostal ten metál. Moje hodnocení 7/10. (24.06.2010)

Stary sovietsky film, v ktorom skor ide o kecanie a prezivanie v zakopoch a po boji neni vidiet nic. Sem tam vidiet a pocut vybuchy bomb a dvakrat aj ukazali Nemcov, ale to nie moc na vojnovy film. V par sekundach sa Nemci mihli v zakopoch a pri jednom gulomete. To je vsetko. Film je viac zamerany na urcitych vojakov v zakopoch, ako tam ziju a brania sa v nich, aj ked vo filme som Nemcov ani poriadne nevidel. (07.05.2011)

Úsilí najít v nejcharakterističtějším lidském výtvoru - válce - cosi humánního, idealizovaně lidského končívá většinou smutně. Je-li pak nositelem těchto hodnot voják, bývá výsledný obraz mnohdy paradoxní. Ovšem, vychýlí-li jej ještě patos a přesvědčení o jednoznačností pravdy a jistota o pravdivosti (a oprávněnosti) vlastního postoje, stává se výsledek nikoliv uměleckým dílem, ale obyčejnou propagandou. Na Ivanovových Vojácích mě potěšilo alespoň to nepatetické vidění a stálá vratkost, obtížná uchopitelnost sledovaných postav, a filmově - věrohodnost, přirozenost (některých) herců, místy i atmosféra. Přesto i zde má válka spíše povahu kulis, do nichž se (předpokládaná) lidská nevinnost zaplétá jaksi bezděčně, úradkem jakési dobře známé a snadno pojmenovatelné osudové síly. Jak tomu ovšem ve skutečnosti (pravdě) je? Poznamenávám si alespoň návodné poznámky Jeana-Paula Sartra psané v Marmoutieru v září 1939: "Ve válce člověk prochází světem-nástrojů. Úplně jako v kasárnách. jen se z něj po celou dobu line, tak jako z hezkých věcí, jejichž půvab se nevytrácí, jakási prchavá připomínka světa zmizelého, permanentní iluze. [...] Válka je socialismus. Omezuje individuální vlastnictví člověka, vlastně je ruší a nahrazuje je vlastnictvím kolektivním. Oděv, lože, potraviny, nic už mi nepatří, nemám už ani dům. Všechny věci, které užívám, patří společenství. A nemohu k nim přilnout, protože tento kolektiv, právě proto, že je kolektivní, je neosobní. [...] Všechny tyto předměty-nástroje jsou odkazovány ke svému původnímu smyslu. V době míru i války má kladivo přibíjet hřebíky, hřebík má připevnit střechu atd. V době války je to ale ničení. U děla nebo pušky je to jasné. Ale ve válečném světě je do očí bijící, že všechny věci, které sloužily ochraně člověka, jsou zde nedotčené a jejich hlavní smysl nyní spočívá v ničení. [...] Válka není cholera. Je to lidská záležitost, vytvořená svobodnou vůlí. Nesmí se pokládat za těžkou nemoc, k tomu je nezbytný stoicismus. [...] důvěřuji vojákům, jako nemocný důvěřuje lékařům. Je to pěkné svinstvo." (16.03.2013)

Spisovatel Viktor Někrasov, podle jehož válečného románu ,,V stalingradských zákopech" byl film „Vojáci" natočen, řekl o své práci na filmovém přepisu románu a dalších tvůrčích záměrech: „Když mi ,Lenfilm' nabídl, abych napsal scénář podle svého románu, bez rozmýšlení jsem souhlasil. Pouhá myšlenka, že bude možno na plátně vzkřísit Stalingrad, Mamajovu mohylu, v jejichž zákopech jsem z vůle osudu strávil pět a půl měsíce, že bude možno oživit lidi, kteří v nich seděli, bojovali, odráželi útoky, myslili a navazovali přátelství pouhá tato myšlenka mě nadchla. Teď je film hotov. Jmenuje se ,Vojáci'. Nemohu posoudit, jaký je. Mohu jen říci, že my všichni herci, režiséři, celý tvůrčí kolektiv jsme pracovali s nadšením, vášnivě, neúnavně. Exteriéry jsme natáčeli ve Stalingradě, na těch místech, kde se před lety bojovalo. Jenom útoky na Mamajovu mohylu, kde v roce 1942 zuřil největší boj, jsme museli natáčet u Leningradu. V Jukách byla přesně napodobena přední linie, postaveny z překližky slavné vodárenské nádrže, o které se téměř půl roku zuřivě bojovalo a musím říci, že ani nejzkušenější divák, ba i ten, který kdysi útočil na tyto nádrže, nerozeznal by je od skutečných. S výběrem herců jsme měli štěstí. Rozhodli jsme se nebrat známé hvězdy. Nechtěli jsme, aby divák říkal: To je Kadočnikov, to je Krjučkov ... v "Nesmrtelné garnisoně" hrál lépe (nebo hůře). Chtěli jsme, aby tváře byly nové, aby si je divák zapamatoval, zamiloval. Ze známých herců hrál pouze L. Kmit, Peťka z ,Čapajeva'. Hraje tu Čumaka, velitele rozvědky. Všichni ostatní jsou mladí. Zkušenosti neměli, ale to jim nebránilo (možná, že i pomohlo?) vytvořit to, bez čeho se nepodaří film o válce, i kdyby v něm bylo sebevíc výbuchů, útoků a bombardováni. Vytvořili živě lidi, prosté, přirozené, bez jakékoli pózy. Takové, jako byli stalingradští vojáci. To ovšem není zásluha jen herců. Režisérovi filmu A. lvanovovi (tvůrci známých filmů ,Na hranici', ,Hvězda' a ,Lomonosov') se podle mého mínění podařilo najít pravou tonalitu filmu. Nesnažil se ukázat ,hrůzy' války, její vnější stránku. Zajímali ho především lidé. ,Je to film o lidech,' říká, ,o těch, kteří vyhráli válku." Několik slov o plánech do budoucna: „Opět píši scénář. A opět je to přepis, tentokrát ,V rodném městě'. A opět se trápím. Dokonce víc než při ,Stalingradských zákopech'. Proč? Na tuto otázku těžko odpovědět. Film mi učaroval... Jiné vysvětlení není." (Kultura 1957, ě. 14 zkráceno.) Filmový přehled 44/1957 (01.11.2007)