Kruh moci
Bližnij krug
Il proiezionista
The Inner Circle
Obsahy(1)
Známý ruský režisér Andrej Končalovskij a americké hvězdy Tom Hulce, Lolita Davidovich a Bob Hoskins jsou podepsáni pod filmovým příběhem z roku 1939, v němž se obyčejný muž musí rozhodnout, zda bude sloužit vlasti nebo půjde za hlasem svého srdce. Ta letní noc roku 1939 je pro Ivana Sanšina nocí svatební. Přesto na jeho dveře zabuší KGB a Ivan se dozvídá, že jeho soused byl před hodinou zatčen. Neví, co se stane s ním, obává se, že už nikdy neuvidí svou ženu, přestože nic neprovedl. Je odvezen ulicemi noční Moskvy, ale místo na popraviště se dostane až k samotnému Stalinovi a jako promítač filmů se stává součástí diktátorova vnitřního kruhu (oficiální text distributora)
(více)Recenze (24)
Nakonec hodnotím podprůměrně, je to celé nějaké slabé. Koukatelný, ale zároveň dost nepřesvědčivý film. Končalovskij ho dle vlastních slov natočil pro Američany, aby jim pomohl porozumět Rusům...trochu odvážné tvrzení. Objevují se i menší faktografické nepřesnosti - Ivan nemohl pracovat pro KGB, ten vznikl jako samostatná organizace až o několik let později. Několik dobrých momentů (první promítání pro Stalina, davová scéna ze Stalinova pohřbu) zůstává v menšině, mínusy (celá část se sirotkem Káťou, snová sekvence se Stalinem) převažují. Pro toho, kdo chce poznat stalinské Rusko, je tento film zbytečný, existuje řada lepších zpracování. (zhlédnuto bohužel s dabingem) ()
Mnohem lepší zpodobnění Stalina a kamarily okolo něj než v prachšpatném Passerově filmu. Stalin tu vystupuje ne jako karikatura, ale jako racionální a inteligentní diktátor. Jeho promítač, jehož pohledem je příběh vyprávěn, si zpočátku vychutnává přízeň, které se mu dostává, aby se nakonec přesvědčil o pravdivosti tvrzení, že revoluce požírá své děti. ()
Zfanatizované davy mě děsí, stejně jako fanatičtí lidé. Tento film je přesně o nich. Je o promítači filmů, který byl povolán do Kremlu, aby sloužil soudruhu Stalinovi. Co s naivním člověkem taková kariéra udělá, můžete sledovat v Končalovského dvou hodinách. Na Stalinově pohřbu bylo ušlapáno přes 1500 obyčejných lidí, kteří se chtěli za každou cenu rozloučit se svým vůdcem. Aneb, jak říká moudrý stařec ve filmu, kdyby nebylo tolik dobrých Ivanů, nikdy by Rusku nevládla zrůda. ()
Depresivní a velmi zajímavě podaný film o Stalinovi a lidech kolem něj. V tomhle by snad nechtěli žít ani ti nejzavilejší levicoví voliči. Tom Hulce v hlavní roli osobního Stalinova promítače exceloval, ale o moc víc si z tohoto filmu bohužel nepamatuju, kromě pocitu naprosté beznaděje a vděčnosti, že žiju v jiné době a totalita je minulostí. 80% ()
Galerie (27)
Photo © Columbia Pictures
,,Koho má š raději Andreji? Mně, nebo Stalina???'' --- ,,Stalina přeci ! ''-------------- Když zemřel diktátor Kim Čong Il, vládce komunistického skanzenu jménem Severní Korea, leckdo byl ze západu udiven projevy smutku lidu Korei. Miliony Severokorejců žalostně plakalo, rvalo si vlasy, bouchalo hlavami o zem a bylo zcela zlomeno odchodem milovaného vůdce. Kupodivu, jednalo se dokonce často o pláč upřímný, ovšem někdy i hraný, protože tajná policie je bdělá a v každé totalitě sleduje všechny a eviduje si kdo žije pro režim a kdo s ním má problém. Ač je to jen pár dekád, naštěstí jsme si odvykli tomu čemu se říkalo kult osobnosti a co vedlo někdy až ke zbožšťování diktátorů. Dnes se trochu culíme, když se ve filmových týdenících z padesátých let mluví o Stalinovi jako vůdci lidstva, velikém otci, učiteli a příteli s naším Klementem v závěsu. Tehdy se to ale bralo jinak, zcela vážně a obzvláště v Rusku. Jak praví citát desetkrát opakované začne se líbit a voda hloubí kámen tím, že dopadá často... Tenhle film na mne působil jako zjevení. Naprosto reálně pokryl éru Stalina a byla to opravdu strašná doba. Nejprve éra čistek, udávání a pak válka krutá tak, jako ještě žádná nebyla. Nechtěl bych v té době žít v Rusku ani za nic. Rodiny bydlely v jedné cimře často s dalším nájemníkem...jakékoliv intimnosti tak byly částečně věcí veřejnou, nehledě na to, že si člověk nemohl ani v klidu promluvit, protože uši spolubydlícího mohly být prostředkem udavače k té či oné výhodě u tajné policie... Lidé mizeli, celé rodiny mizely... V lepším případě daleko na východě v pracovních táborech... Děti udávaly své rodiče jako třídní nepřítele... A v tomto prostředí se odehrává příběh našeho promítače. Ten je souhrou náhod katapultován až do Kremlu jako osobní promítač Stalina. Kreml je tu dokonale předveden jako takové obrovské mraveniště s pevně danou hierarchií se všemi dělnicemi, vojáky... To vše pro krále mraveniště - mocného Stalina. Ale ať se jednalo o jakékoliv patro včetně těch nejvyšších, všechna postupoval strach a hrůza ze smrti. Každý další den se počítal... Náš hrdina si zprvu užívá výhod, které mu nová funkce nabízí o to více zaslepeně miluje svého vůdce. Když se mu rozsvítí, je už v podstatě pozdě. Ovšem těžko tu kohokoliv soudit. Nemáme tu optiku tehdejších dní a i když o tom hodně čtu, jsem si jist, že jsem schopen nasát jen pár procent té doby... Tehdy asi opravdu nešlo Káťu vytáhnout ze sirotčince v době kdy žil Stalin i Berija. Konec je až neskutečný a je zvláštně fascinující, že Stalin vlastně zabíjel i po své smrti... Devadesátá léta byla léty nádechu čerstvého vzduchu. Nejen u nás, ale i v Rusku. To dalo možnost vzniknout takovým snímkům jako byl tento nebo například hrůzostrašný Čekista (1992), nebo drsná Baltazarova hostina aneb Noc se Stalinem (1989). Obávám se, že dnes by už v Rusku nic takového nenatočili. Opět se vydali cestou pokřivování historie a lhaní (konec konců to už dělají 100 let v kuse) a Stalin pro mnohé zase začíná být otcem vlasti... Dávám bez debat za 5 nových ocelových pérek do promítačky. * * * * * () (méně) (více)