Jesus Christ Superstar

Muzikál Jesus Christ Superstar je vůbec nejlepší muzikál jaký kdy vznikl. Prvnímu filmovévmu zpracování z roku 1973 chybí k dokonalosti snad jen přítomnost Iana Gillana z Deep Purple, který se objevil na desce. Tato verze je plná rozporů. Na jedné straně zatraceně příšerné scény s apoštoly (Při pohledu na ty nagelovaný hezounky oblečený v nátělníkách, jak se navzájem přihřátě objímají a hladí se mi skoro chtělo zvracet - nic proti homosexuálům, ale tohleto sem prostě nepatřilo), vojáci, kteří vypadají jako Darth Vader se struhadlem na obličeji a pilát stylizovaný coby důstojník gestapa (patřičné insignie samozřejmě chybí), a nesympatický plešatý fantomas Anáš. Na druhé straně se zde však objevují kvalitní pěvecké výkony, skvěle zvládnutá postava sympaťáka Jidáše v kožené bundě, který jako jediný stojí nohama na zemi a je schopen dívat se na věci s nadhledem, a plno hodně silných scén (Pilátův soud, sundávání z kříže, Jidášova sebevražda nebo cesta Ježíše ze zahrady Gethsemanské před kněží - ten hororvý dav mužů s černými klobouky a žen zahalených v černých kápích a s baterkama v rukou si nešlo neužívat). Klady nakonec převážily nad zápory, i když se apoštolové z Modré ústřice vytrvale snažili svým příšerným zjevem a vytrvalým projevováním lásky k bližnímu svému o opak. (25.07.2008)

Nevím, čím to je, ale tahle verze mě oslovuje stále víc a víc, jakkoli ani ona nemůže nahradit divadelní zážitek. Proti originálnímu zpracování ze sedmdesátých let má navrch především herecky, jako by byli aktéři do svých postav více "zažraní". V tomto směru zaujme hlavně Jidáš Jeroma Pradona, který by s hlasem Dana Bárty mohl být naprosto ideální představitel téhle postavy, ale ta lehkost v jeho zpěvu prostě schází. Trochu mě každopádně zaráží tak rozdílné hodnocení obou filmových verzí Ježíše. Oběma nechybí originální nápady a atmosféra, zároveň ale obě strádají v některých pěveckých výkonech. I sebeslabší adaptace však stojí za shlédnutí pro těch 100 minut hudby, která už nemůže být překonána. (17.11.2010)

Čitelnější než verze z roku 1973. Či také expresivnější (ať už Pilát, který je při snu přímo v posteli, výrazy lidí v obličeji v klíčových scénách (i když zrovna třeba nezpívají), Herodův song skutečně stylizovaný do doby, ze které tenhle hudební žánr pochází nebo Jidáš v Superstar). To má jednu obrovskou výhodu, a to že tím vzniká automaticky i víc vrstev a významů pro všechno na obrazovce. Udivil mě kvalitní stage design, který organicky dokáže suplovat téměř všechna vyobrazená prostředí. Už od prvního songu je vidět (či spíše slyšet), že zvukově je to kvalitní a že i hlasy odpovídají tomu na obrazovce, kdy člověk např. vidí, jak se Jidášovi hýbou ústa, když z plna hrdla zpívá (mám-li to srovnat s verzí z roku 1973). Modernizace se povedla na jedničku, vždy je přidávána ve vhodných chvílích (např. televize v This Jesus Must Die, Herodova píseň nebo kompletní Superstar). Výjimku tvoří Šimon, který je asi největším důkazem o tom, ve kterém roce to bylo točeno. Zbytek kostýmů je zmáknut na jedničku, zejména jsem vděčný např. za viditelné rozlišení Kaifáše a spol. nejen pomocí klobouků. Jednotlivé písně jsou i hezky odlišeny barevně (opět plusové body pro lepší čitelnost). Ruku v ruce tomu pomáhá i kamera - zabírá často věci, které na hodnotě a významu jenom přidávají a dávají vzpomenout na to, že muzikál je i vizuální médium. Namátkou věci, které mě v tomto směru zaujaly - V chrámu, kdy jsem občas chytal úzkost, přechod mezi Trial Before Pilate a Superstar, potažmo kompletní Superstar. Tyto zajímavé záběry by však nebyly nic bez hereckých a hlasových výkonů. Tam se casting (a i aktualizace zdrojového materiálu) povedl na jedničku. Sympatizoval jsem téměř s celým sborem. Ježíš je super(star), zpívat i hrát umí, což je evidentní zejména v Gethsemane (zde si dovolím odbočku - moje první (afaik) zkušenost s tímto filmem byla u videa s názvem WHYYYYYYYYYYYYYY a vzhledem k určité unisex vlastnosti jména Glenn a vlasům a záběru z dálky jsem si myslel, že to zpívá žena. Celkově je tato nota v jeho podání hodně "učesaná", daleko zajímavější je z mého pohledu závěr písně v místě, kde verze 1973 šla cestou instrumentální a slideshow klasické ikonografie). Pilát ukazuje o mnoho víc rozměrů než jen ten jeden, v němž je často líčen. Kaifáš a spol. se poslouchají skvěle, zejména Kaifášův basový hlas. Herodova píseň skvěle zvládla kráčet na pomezí šílenosti (plus body za skoro až směšnou přeprodukovanost) a vážnosti (cholericky agresivní závěr). Jidáš je pak kapitola sám o sobě. Jestli ve verzi z roku 1973 znamenalo D ve slově JIDÁŠ slovo Disko, tak zde znamená Š ve slově JIDÁŠ slovo Šou (show). (11.04.2021)

Oproti zpracování z roku 1973 se toto snaží být jakýmsi způsobem fatální a vše neskutečně přehání. Někdy se to dá snést a dá se to považovat za zajímavé pojetí (The temple, 39 lashes), jindy sem nevěděl, zda se smát či plaka (Jesus must day, King Herod's song) a bohužel to dost často zabíjelo celou poetiku scény (I don't know how to love him, Pilate's dream). Celkový výsledek je tedy kýčovitá slátanina naprosto zbytečně vyhrocená se špatnými hereckými a pěveckými výkony. (23.09.2008)

Až na nešťastne falzetujúceho Chesusa je každá jedna scéna oproti filmu minimálne "krát dva"! A Jeremo je Boh! Osobne nesúhlasím (no na druhú stranu chápem) - percentuálny spád oproti filmovému originálu. Ale tu, v divadelnom prevedení je hudba s hlasmi aspoň v kompatibilnejšom pomere. A tiež kvitujem veľkú odvahu pri absolútne inom poňatí niektorých klasických kúskov ( operný pilát, swingový herod... ). Nebyť tohto : http://www.youtube.com/watch?v=X_mJgVwQ3Qw (čo je zjavne nenapodobiteľné) by som povedal, že prerábka predčila svoj filmový základ. (10.06.2013)