Labyrint

Unikátní směs naivity, fantazie, bizarnosti, podhádkovosti a rocku 80. let. Úchvatné gobliní město, hravé příšerky. Lehce béčkové, sympaticky odlehčené a hudebně taneční. Zastaralé, ale s magií a kupodivu i s myšlenkou (chvíle, kdy je hlavní hrdince předkládán ve formě hraček celý její dosavadní svět). Všechny předpoklady pro kult. (22.04.2019)

Dobrá pohádka. Mrzí mě, že jsem ji propásl jako malý kluk, protože jak bylo řečeno, je to vážně typická dětská pohádka s ponaučením na konci. Ale musím říct, že labyrint je udělanej parádně a Bowie je taky super. Musím však stáhnout jednu hvězdu za ty písničky, které mě nebavily a Bowieho nadité kalhoty. (24.11.2013)

Po nějakých deseti nebo více letech viděno znovu (tentokrát v kině). Zřejmě jsem k tomu musel nějak dozrát, i ty nejvíce "dětské" části mě nakonec bavily, byť bych se teda zdráhal to nazývat pohádkou, protože ty nejlepší scény (bál, finální konfrontace) děti nemůžou docenit. A ten příběh je stejně tak trochu sekundární, hlavní předností je zcela určitě audiovizuál a triky, kdy jeden fantastický nápad střídá další. Jim Henson, Terry Jones, David Bowie, Jennifer Connelly... takovýhle film opravdu mohl vzniknout jen v těch osmdesátkách. A určitě nejlepší Bowie ve filmu. 9/10 (19.09.2022)

Holčička, nebo přesněji slečna, v neskutečném skutečném, neskutečně skutečném nebo možná skutečně neskutečném světě zachraňuje svého bratříčka, kterého se chtěla zbavit, ze spárů někoho, koho chtěla milovat. Díky dobové módě víme o všech koulích, které má hlavní záporák k dispozici, pouze o těch čarovných jsme si však jisti, že jsou jen mýdlovou bublinou. Přiznejme si, že to trochu trikově zastaralo. Děj není nijak složitý, vlastně je až zarážející, jak lineárně přímočarý mravoučný dej dokázali zaplést do složité konstrukce proměnlivého labyrintu. Ale kritizovat něco tak roztomilého a příjemného, to by nebylo fér. (15.02.2014)

Je fakt, že kreatury a všelijaké optické efekty jsou vážně nápadité, ale bohužel to nezabránilo urychlenému procesu stárnutí, který se na Labyrintu podepsal - kulantně řečeno - nelichotivě. Na vině je především nepříjemná elektropopíková hudba (Jonesova i Bowieho stejnou měrou), ke které nejlépe sednou příměry "příšerná, vlezlá, nevkusná a přezrálá", dále infantilní kýčovitost, do které film velmi často sklouzává (růžoví opeřenci, kteří si mohou odejmout končetiny) a povrchní příběh s vágním uvedením i pustoprázdným závěrem. Ostatek je sympatický. Takovým roztomile milým způsobem, který pochybujícího vytáhne i z Močálu věčného zápachu. (15.09.2008)