Přízrak svobody

Ozaj, že málokedy sa dokážem fakt pozitívne naladiť na „frekvenciu” , španielsky drzého, perverzného a 100 % provokatívneho režiséra Luisa Buňuela, od ktorého ma nadchla jednoznačne Kráska dňa s božskou Deneuve, vôbec tento film z roku 1967, považujem za to markantne strhujúce, čo sa inak v tomto plodnom, filmovom roku - stihlo nakrútiť. I o Anjelovi skazy si myslím, viac - menej, to isté, t. j. s-t-r-a-t-a č-a-s-u ! Nevylučujem, že si niekedy od tohto režiséra pozriem niečo, čo ma zásadne ohúri ? Napríklad sa ponúka otázka, že film Skrytý pôvab buržoázie, by túto negatívnu energiu mohol prerušiť ? Neviem, kedy sa k nemu najbližšie dostanem, ale tak skoro to určite nebude ! Prízrak slobody je zložený z takých scén, ktoré zaváňajú charakteristikou práve totožnú na Buňuela, ktorý ma znechucuje, až by som zvracal. Je to odpudivý film, ktorý síce obsahuje posolstvo, ale s typickým okorenením danej situácie... Toto mi ani zďaleka nepripomínalo komédiu. Pozrel som si film, ktorý mám už od predošlých Vianoc, a keby viem, čo ma čaká, tak by som si rozmyslel jeho kúpu do vlastných rúk ! A absurdita absurdít, je tým, čo si odnášam... Skrátka blbosť, ktorá našťastie úplne neotupuje, ale zásadne sa dotyčný divák nevie dočkať okamihu, keď to celé už konečne skončí ! (05.11.2017)

Buñuela nechápu, jeho dílu nerozumím, nebudu ho doporučovat. Pokud jsou jednotlivé epizodky reakcí na nějaké tehdejší události, pak jen těžko v dnešní době znát souvislosti, jde-li o univerzální reakci anebo spíš směr (surrealismus), nelíbí se mi ani směr, ani film. Nový dabing s asi třetinou dabérů oproti postavám ničemu nepřidá. Hvězda za erotiku, hvězda za pár nápadů. (25.10.2015)

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. (16.08.2019)

Přízrak svobody, Buńuelův předposlední film, je úžasný surrealistický špíček, ne-li přímo špek, skvělá hříčka, snové pásmo plné absurdit... Je to nadčasová satira o iluzi jménem svoboda, o tom, co všechno člověkem zmítá, co jej ovládá, co ho přetváří a formuje. Člověk má někdy tendenci prohlašovat o sobě, jak je svobodný, nezávislý, jak jej nic nepoutá a že svět mu leží u nohou - žel tuhle iluzi Buńuel rozdmýchává už pár minut po začátku filmu. Ukazuje naplno a s vtipem, jak je člověk v zajetí vlastních předsudků, iluzí, pověr, konvencí, úchylek... Přízrak svobody je jedinečné představení volně plynoucích asociací, skečů, které svou absurditou často ohromně pobaví, občas z nich člověka zamrazí, ale hlavně ho nutí přemýšlet. Epizody spolu zdánlivě nijak nesouvisejí, avšak ve skutečnosti svým logickým propojením naznačují, že jsou stejně tak neuchopitelné, jako tomu je u guláše zvaného život... Buńuel znovu šije do konvencemi prošpikované buržoazie, s humorem sobě vlastním shazuje klerikály, vzdává hold surralismu a i na stará kolena dokázal, že to je výjimečný režisér. "Omluvte mne na okamžik. Kde je tady jídelna, prosím? - Poslední dveře vpravo.... - Je obsazeno!" (18.03.2007)