Horečka stoupá v El Pao

Buňuel poněkud tendenční a hlavně formou řekl bych až rozpačitě konformní, až jsem měl pocit, že hledím na nějaký americký film - ovšem o dvacet let starší... A tak snad jedinou >radost< může divák mít z poslední role G. Philipa, na kterého ta smrtka už čekala nejen v jeho postavě umanutého politického snílka Ramona... - - - P.S. A že by zrovna tento film měl patřit do "Zlatého fondu světového filmu", jak se nás snaží přesvědčit český vydavatel dvd Levné knihy? Tož, nahlédněte pánové do mistrovy filmografie a pak se zeptejte průměrného návštěvníka kteréhokoli českého Filmového klubu... ;-) - - - - - (Poprvé viděno 30.3.2009 na dvd, komentář zde jako čtvrtý - 30.3.2009) (31.03.2009)

Film, na jehož podobě se možná až příliš podepsaly peníze a přání mexických koproducentů, celým svým stylem a formou filmové řeči naznačuje, že nástup moderní kinematografie v polovině minulého století nebyl snadný. A to ani tehdy ne, když se ho ujal tvůrce světového jména a věhlasu, jakým byl a zůstává vynikající Španěl Luis Bunuel. A přesto, že herecké obsazení filmu je vynikající. Nejméně snadnou úlohu měl Gérard Philippe. Odmyslíme-li si skutečnost, že únava, která viditelně ovlivňuje jeho herecký projev, byla projevem již militantní rakoviny, které za několik měsíců po natáčení, ještě před koncem roku tento skvělý umělec podlehl, to, co mu bylo namítnuto, nebyl živý člověk, ale schéma ideálního hrdiny zakládaného z romantické množiny ještě byronovského typu. Podstatně věrohodněji vyznívají postavy jak Marie Félixové, tak Jeana Servaise, které spojuje bez ohledu na jejich citové projevy a vášně bezuzdná touha po moci a do očí sršící sebestřednost. V Bunuelově filmografii EL PAO určitě nepatří k vrcholným výkonům. Ale právě proto, že je točil tvůrce Bunuelova formátu, dílo, kterému vdechl život, nepatří přes nepopiratelné slabiny k tuctovým produktům světové kinematografie hraného filmu. Skutečnost, že se pokouší zpracovat tehdy spíše ještě tabuizované téma odvrácené tváře Latinské Ameriky, jen dále zvyšuje tuto jeho hodnotu i pro soudného současného filmového diváka. (27.11.2009)

Melodráma nie na pozadí tragických politických udalostí, ale vnútri nich. Milenecký pár totiž priamo aj nepriamo ovplyvňuje chod dejín vo vlastnej krajine (a samozrejme sa vďaka politike vyvíja ich vzťah). El Pao oplýva kontrastom exotickej krásy krajiny, ktorú by sme chceli navštíviť, ale nechceli by sme žiť ako jej obyvatelia a byť svedkami podobných udalostí. Po dejovej stránke je to myslím v poriadku, nehrozí nuda z predvídateľnosti, avšak vytráca sa Bunuelov rukopis a my sme tak svedkami "iba" solídnej neautorskej drámy. Scenár mohol rovnakým štýlom natočiť napríklad Renoir, alebo hocijaký velikán svetovej kinematografie. Nie však niekto, kto velikánom nie je, to by dopadlo zrejme horšie a film by mohol byť zbytočne melodramaticky presladený. 70%. (26.07.2014)

Aneb jak cesta do politického pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Zároveň náraz kladivem do představy, že jedinec s dobrými úmysly má sám o sobě šanci něco změnit. Nakonec musí tu udělat kompromis, tu něco obětovat pro "vyšší cíl" a než se naděje, příliš se neliší od těch, proti kterým se postavil. Proto je lépe žít. Troufám si tvrdit, že kdyby se Ramón obrátil k osobnímu životu s Inés, třeba vychovali děti a tak, pro dobro na světě by udělal lépe. (27.07.2014)

HOREČKA STOUPÁ V EL PAO (1959) je politické melodrama s výrazným francouzským prvkem (Gerard Philipe v hlavní roli potichu mluvícího idealisty uprostřed reálné politiky malého vězeňského ostrova): slušný film, žel politický ve smyslu tradičního rétorického dilematu ideálu vs. reality (byť bez těch nejsnazších klišé) a melodramatický spíš jen z povinnosti, navíc s oběma rovinami spojenými více mechanikou zápletky než z přesvědčení. Ovšem výrazným, živým kontrapunktem dvojice poněkud sošných milenců se stává Jean Servais (v roli zdánlivě cynického reál politika), tehdy už starší francouzský herec se smutnýma očina, kterého by poučení pamětníci měli znát z hlavní role kultovní kriminálky RIFIFI. (15.03.2008)