Žid Süss

Hvězdičku si to zaslouží. Za formu - nikoli za obsah. Pokud se odpoutám od jakékoli propagandy, která je bohužel velice zdařilá, vizuálně je to vlastně docela hezké. Bohužel téměř všechno, co se tam nachází ("podle skutečné události", podrazy na vévodu, zboření kovářova domu) na mě působilo tak nesnesitelně odpudivě, že nemůžu hodnotit jinak. (25.10.2012)

Ach jo, kdy si konečně drazí kolegové uvědomíte, že tady provádíme reflexi filmů (odtud název Česko-Slovenská filmová databáze) a nikoliv reflexi (jinak ovšem v tomto případě jistě ušlechtilých) politických názorů. Německý film Žid Süß se jmenuje jako román německého spisovatele Liona Feuchtwangera, v obou vystupují postavy totožných či podobných jmen, ale film Žid Süß není román Žid Süß! Po tolika letech života v totalitním Československu, kdy bílé bylo černé a černé bílé (stačí si dnes pustit Televizní noviny po 25 letech a poslechnout si zprávy o dokonalých hospodářských opatřeních Sovětského svazu a naopak ekonomické mizérii Západu), bych čekal přeci jen o špetku víc soudnosti.____ Můj postoj ke kontroverznímu filmu však nic nemění na faktu, že Žid Süß byl "spíchnut pořádně horkou jehlou", což je vidět hlavně na jeho střihu. Některé záběry tak působí spíše jako sestříhané dějství z divadla, kontinuita vázne nebo chybí zcela.___Zajímalo by mě, kdo z hodnotících tento film dokoukal až do konce, kdo z něj viděl aspoň kousek?____Račte si též povšimnout nápadné podobnosti deviantních prvků v chování vévody Karla Alexandera (Heinrich George) a císaře Rudolfa II. (Jan Werich) z filmů Císařův pekař – Pekařův císař. Neinspiroval se tady tak trochu někdo....? (22.11.2008)

Nemyslím si že je Süss Bůh ví jaká štvavá agitka proti židům (kdo chce agitku, si má pustit Věčného Žida). Mnohem víc mi přijde jako předchůdce Stoneova Wall Street v historických kulisách. Süss je pojat jako svině, ale v prvé řadě na proto, že je Žid, ale pro své šmeliny. Například postavy rabína či věštce žida nejsou nijak pejorativně tendenčně zabarvené. Süs je sice pověšen za špinění čisté krve, ale jen proto, že vše co dělal bylo defacto legální. A teď budu doufat, že mne nikdo neudá a nepudu bručet za propagaci fašismu. (09.09.2012)

Všem, kteří Žida Süsse nazvali průhlednou/tupou propagandou, bych v rámci filmového masochismu doporučila shlédnout Věčného žida. Zvrácený (bráno doslova) 'dokument' na plošné vymývání mozků velkého německého národa (popř. přidružených podnárodů) zachází do netušených krajností a cílený dopad na soudobého diváka byl vzhledem k návštěvnosti mizivý. Naproti tomu Süss ideologii umě podsouvá a sází na vizáž historické fresky – koneckonců, v Evropě má antisemitská politika i tradice pogromů dlouhou a bohatou historii. Z dnešního pohledu film samozřejmě zaostává, ale rozhodně to není nijak tragické – zásluhou německé filmové elity. Ano, staví na kostýmech a dekoracích, takže působí dost toporně (rozuměj divadelně), ale scény s mučením 'přes okno' a zasněžená poprava žádné ohledy na stáří snímku nepotřebují. Jediná sympatická postava snímku, která se nechová, jakoby jí v žilách kolovala rtuť, a nemáte nutkání jí umlátit tupým předmětem (tzn. kladným hrdinou), je překvapivě Oppenheimer. Jeho hedonistická poživačnost u dvora podle kréda ženy, víno, zpěv mu propůjčuje přitažlivost dnešních záporáků. Jako 'zástupný příklad' žida v rámci nacistické propagandy příliš nesedí – pro posun ve společenském žebříčku se vzdal svého přesvědčení a přizpůsobil se většině. Navíc přestože židům umožnil vstup do Stuttgartu, je pro svou bezpáteřnost komunitou prakticky vyloučen. Manipulační přešlapy ale dokonale vyvažuje stokrát omílané zneužití neposkvrněné křesťanské dívky (a abychom si nebrali do huby jen Německo – viz. například Hilsneriáda) P.S.: Díky Exkvizitorovi za asociaci s 1984, sedí skvěle .-) (28.02.2012)

Dívat se na Žida Süße je podivuhodně perverzní zážitek. Při jeho sledování si člověk vzpomene na Orwellovy "dvě minuty hněvu" z románu 1984, tedy na onen každodenní ceremoniál v zemi Oceánia, kdy obyvatelé jsou přinuceni sledovat film, který zobrazuje (imaginární) nepřátele státu, jak páchají zločinné, podvratné skutky - což u diváků zmíněného filmu vede k záchvatům slepé zuřivosti a nepříčetné touze domnělé, avšak nedosažitelné (protože neexistující) nepřátele rozdrtit. Z popisů chování dobového publika několika kin po návštěvě Harlanova Žida Süße (který údajně vidělo přes 20 milionů lidí) je zjevné, že i tento snímek splnil svůj účel: Odvrátil na chvíli pozornost obyvatelstva od skutečných a drásavých problémů válečných časů (a jejich původců) a vytvořil dojem, že za veškerým neštěstím stojí jakási tajemná, nesrozumitelná, zlá síla - židovské spiknutí. Pocit perverze spojený se sledováním tohoto filmu v dnešních dnech spočívá v jeho kompletní převrácenosti vůči aktuálním panujícím standardům politických hodnot - aniž by byly kompletně převráceny standardy scénaristicko-dramaturgické. Žid Süß totiž vypráví perfektně stereotypní příběh známý z mnoha současných mainstreamových produkcí: Dva krásní zamilovaní mladí lidé a všichni ostatní počestní občané musí čelit nástrahám perfidního padoucha, který se neštítí ani největší odpornosti. Drobná obměna vůči současným klišé spočívá v tom, že dva krásní zamilovaní mladí lidé a všichni počestní občané jsou spolek zuřivých rasistů, a vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí je spojeno s (naznačenou) fyzickou likvidací všech židovských obyvatel města. Tedy přesně v duchu citátu z díla šiřitele reformované křesťanské lásky Martina Luthera, který ve filmu také zazní: "Věz, ty bohabojný křesťane, že hned po Ďáblovi nemáš horšího nepřítele, než je pravý žid. V nejlepším případě by měl člověk zapálit jejich školy a synagogy..." (17.02.2010)