Húsz óra
20 hodín
Twenty Hours
Obsahy(1)
Stejnojmenný román Ference Sánty, který vyšel v roce 1963 a stal se nejenom jedním z prvních skutečných maďarských poválečných trháků, ale také oblíbeným konverzačním tématem za čím dál tím tvrdší Kádárovy diktatury, inspiroval Fábriho k jednomu z nejpovedenějších a nejodvážnějších politických filmů v 60. letech, ale také k jednomu z nejvýraznějších snímků, které kdy v maďarské kinematografii vznikly. Významnou úlohu v rámci příběhu má odvážné hledání a prezentace motivací hlavních postav k vlastním činům. Režisér píše: „U tohoto románu mě od samého začátku zaujala skutečnost, že se nepracuje s osudy mrtvých lidí a s uzavřenými historickými souvislostmi a situacemi. Postavy s výrazně individuálními osudy, do jejichž životů tak brutálně zasahují dějiny, jsou stále naživu a pokračují ve společné práci s cílem i nadále utvářet společné osudy a budoucnost. Zotavení a vzpamatování se z dramatických situací, jimiž procházely, se odehrává podle vlastních zákonů."
Hned po skončení druhé světové války si v malé maďarské obci čtyři kamarádi rozdělují pozemek místního velkostatkáře a založí JZD. Jeden z nich se stává tajemníkem strany, další předsedou družstva. A to je konec jejich kamarádství, protože následující dramatické historické události (hlavně protikomunistická maďarská revoluce v roce 1956) je zastihnou v protichůdných táborech a oni na sebe v určitém okamžiku dokonce střílejí. Že by z toho všeho plynula poučení, z nichž bychom se mohli něčemu naučit? Že by navzdory všemu utrpení, zločinům, chybám a nešvarům (a dokonce i za cenu zabití jednoho z bývalých čtyř kamarádů) čekala na postavy filmu, na celou obec a celé Maďarsko přece jen „světlá budoucnost" v rámci „v zásadě dobrého a kladného" socialistického společenského řádu? Koneckonců v roce 1965 si režisér jiný závěr ani dovolit nemohl... Film nemá epilog, život za daných podmínek pokračuje dál.
K filmovému ztvárnění tohoto příběhu si Fábri vybral metodu dynamického, místy až bouřlivého střihu, který kombinuje obrazy ze současnosti s výbornými, rychlými a občas neočekávanými návraty do minulosti. Střídání časových rovin zdůrazňuje složitost mezilidských vztahů a dynamizuje děj. Režisér se vzdává všech podrobností, které nejsou důležité, proto je příběh navzdory četným postavám a událostem přístupný a dokonale pochopitelný. Divák se neztrácí ani v časovém sledu událostí, ani v labyrintu myšlenek nebo těch, kteří je vyjadřují. Působivé jsou také herecké výkony, hry se světlem a tmou a režisérova dokonalá narativní technika.
(Letní filmová škola)
Videa (1)
Recenze (6)
Nejlepší film na LFŠ 2012. ()
Velmi silný a emotivní příběh. Pokouším se ho sehnat v dnešní době, ale nějak se nedaří. ()
Zoltán Fábri je zajímavým režisérem a vybral si opět zajímavý námět se svým typickým zaměřením na dějiné události v dopadu na člověka, ale konstelací stylu a vybraných prvků mi tentokrát ne úplně sedl. Mnohem více se mi líbily předchozí Fábriho filmy s úplně klasickým vyprávěním příběhu Dva poločasy v pekle a Dravec, z těch již nekonvenčně podaných si mě atmosférou a formálním stylem získal víc nasledující Konec sezóny. Kdežto tady v 20ti hodinách... kromě toho, že jsem vůbec nepobral název (celý děj zahrnuje události napříč slušnou řádkou let), bylo pro mě u sledování hodně složité se plně dostat do děje, který je podaný tak chladným stylem a kde se navrch bez sebemenšího náznaku pro jasné odlíšení minulosti od přítomnosti neustále prolíná více časových rovin. Chápu poselství vyplývající z toho, jak na člověka vplývá politika, ještě víc přímá politická angažovanost a obzvlášť v totalitní (socialistické) společnosti, až dokáže i z kamarádů udělat rázem nepřátele až do morku kostí ... aneb jak zazní v jednom výroku, každý se může v takové společnosti stát vašim potenciálním nepřítelem. Ale samotné ztvárnění celého sociálního konfliktu, kdy se hlavní protagonisti každou chvíli fyzicky mlátí, notoricky střílí po sobě (či minimálně do zdí domů), v jedné chvíli i navzájem vraždí, mi svým přehnaným psycho pojetím nesedlo a postupně až vytáčelo. Jako obvykle má Fábriho film skvělou kameru, více záběrů se mi nasvícením černobílého vizuálu nebo atmosférou líbilo, překvapila mě v maďarském filmu 60. let znějící píseň Édith Piaf, ale hlouběji ke mně Fábri tentokrát nepronikl, možná až někdy v závěrečných 15–20 minutách. [60%] ()
Výtečný maďarský film založený na velmi zajímavě pojatém vyprávění. Hlavní hrdina je hned na začátků zachycen na louce s kupou papírů, na nichž je jeho chystaná reportáž. Ta popisuje události z nedávných dějin. Sám novinář shlédává za velmi obtížné složit jednotlivé fragmenty dohromady a do této pozice je odsouzen i divák, který se celý děj dozvídá v podobě nepřímo navazujících útržků, které jsou prokládány rozhovory ze současnosti. Zmatenost vyprávění odkazuje k nejasnosti charakteru postav. Nelze se jednoznačně postavit na jednu stranu stejně jako nelze jednoznačně poskládat celou zápletku. Režisér tak mistrně vystihuje složitost a komplexnost dějin, která se přímo brání zjednodušení. ()
Pokud odhlédneme od samotného obsahu děje, tak velmi silným poutavým momentem filmu jsou prolínající se časové roviny, které se kříží vrací zpět a přeskakují dopředu. Bohužel, až do závěru filmu zůstává tato deviza nepříliš vytěžena, protože silně mate celý příběh, který je jinak poměrně jednoduchý s prostou zápletkou, která by vystačila i krátkému filmu. Režisér ji však svými střihy a vsuvkami napnul na téměř dvě hodiny, které však nejsou nudným pohledem na poloprázdné plátno s poetickými exteriéry. Před očima se odehrávají divoké maďarské dějiny. A třebaže by českému divákovi asi neuškodil podrobnější úvod do dějinné problematiky (jak už to ostatně u zahraničních "historických" filmů bývá časté) film mě nenudil a stále jsem v něm objevoval nové zajímavé prvky. (LFŠ 2012) ()
Galerie (10)
Photo © MAFILM
Reklama