Jutro
Ráno
The Morning
Obsahy(1)
Stejně jako ve filmech Dívka (1965) a Sen (1966) evokuje Djordjević také v tomto snímku události druhé světové války, které se odehrávaly v Srbsku, především v okolí měst Čačak a Užice. Prostřednictvím své osobité metody, přirovnatelné ke koláži, zachycuje režisér atmosféru posledního dne války a prvního dne svobody, přičemž si klade otázku, zda ideály těch, kteří bojovali, byly ve skutečnosti naplněny. (NFA)
(více)Recenze (8)
Zlatý Lev - výběr ()
Snímek navazující na Djordjevičův Sen, tentokrát o Srbsku těsně po odchodu Němců. Globálně tematika vypořádání se s kolaboranty a nový, "svobodný" život, ovšem mnohem niternější roli hrají zmatky hlavních postav, které se mají najednou sžít s mírem, začít normálně fungovat a nějak se zapojit do obyčejného života. O něco divácky atraktivnější než Sen, ale v každém případě stále nesmírně zajímavé, nabité spoustou nečekaných zkratek, odboček a podobných okamžiků znesnadňujících orientaci, i tak ale ta strhující energická místa tentokrát převažují. ()
(KB - J) Ve zkratce by se dalo napsat, že nemám rád filmy, kde postavy mluví jako idioti a chovají se jako idioti, protože, kdo by to byl řekl, jsou úplní idioti. Důvod averze je ale třeba rozvést. JITRO, prostřední částí Djordjevićovy trilogie, sleduje osudy Malého a Alexandry po válce krátce po odchodu Němců. Potíž je, že umělecké filmy jsou spojovány do trilogií tematicky, nikoliv prostřednictvím postav, a tak máme trojdílné části o "životě" (Pasolini), "smrti" (Gus Van Sant), "komunikaci" (Iñárritu) ad. Djordjevićova snaha navázat na SEN, kde jsme se sice nořili do mysli - představ, vzpomínek, vizí, snů - postav, ale ty nás vzhledem ke své tezovitosti zajímaly ze všeho nejméně, tak selhává již v samotném základu. Z jakého důvodu by kohokoliv měly zajímat další osudy postav, k nimž si nevytvořil žádný vztah, protože mu to forma odpovídající naraci uměleckého filmu neumožňovala? Proč sledovat Malého a Alexandry vyrovnávání se s poválečnou situací, když jsou charakterizováni především svou pudovostí a jinak jsou jenom chodícími a (především) mluvícími tezemi a symptomy společnosti, které mají sloužit pouze k neschematickému vylíčení Jugoslávců po válce a rozboření dichotomie my X oni? Bezradnost toho, o kom a o čem či vůbec proč vyprávět, završuje závěr, který obsahuje kodu relativizující předchozí dění. Spíš než formálně promyšleným dílem s bohatou neexplicitní (!) významovou rovinou, jakým byl SEN, je JITRO ukázkou neschopnosti opustit postavy. ()
Válka končí a jugoslávští partizáni se radostně vrací domů. Partizán Malý zjišťuje, že jeho stará láska Alexandra je odsouzena k smrti za kolaboraci s Němci. Malý se ovšem věnuje mladé partizánce Markleně, která mu své sympatie projevila už na začátku války (film Sen). Malý ji přemlouvá „aby mu dala“, ale Marklena mu odvážně vzdoruje a naopak se nechává obletovat od pohledného ruského vojáčka. Když ale ten chce, aby s ním odjela do Ruska, odmítá ho a vrací se k Malému. Ten je její nákloností potěšen, ale když se mu sama nabídne, odmítá s tím, že stále miluje Alexandru. Navštíví ji ve vězení, kde se dozvídá, že byla ke kolaboraci donucena, ale před popravou ji zachránit nedokáže. Radši, než aby ji nechal popravit, jí pomůže k útěku, a poté k jejímu zastřelení přiměje německého zajatce, kterého pak sám zastřelí, aby se zbavil svědků. ()
Předposlední díl Đorđevićovi trilogie (či tetralogie) reflektující v experimentálnějším a sebeuvědomělém tónu válečné i poválečné etapy historie jugoslávské země, se nese na vlně oslav a strastí konce války, ale i nostalgie po vypjatých bojových zkušenostech. Skupina postav v čele s partyzánem Malým (Ljubiša Samaradžić) se vypořádává s dilematy ohledně trestání místních kolaborantů (Malého dřívější láska Alexandra v podání Mileny Dravić) i osobními zmatky, nejistotami a pocity, přičemž dějové souvislosti a nově se rodící vztahy (mezi dívkou, ztvárněnou Nedou Arnerić, a ruským vojákem Miškem) předznamenávají částečně příští vývoj, ukázaný v závěrečném snímku série Poledne. Film, divácky atraktivní (dialogy, tématy hovoru či dílčí poetizací), se přitom mnohokrát přelamuje z odlehčenější (a intimnější) polohy hned zas k intenzivní tragice a akčním, emotivním okamžikům, a pokouší se takto předat mrazivou a v mnohém příznačně nepřehlednou zprávu o nesnadném přechodu z boje k míru a ke svobodě normálního života. Snímek čelil v domácím prostředí ostré kritice za zesměšňující a dehonestující obraz partyzánských bojovníků – starajících se jen o sex – nicméně za hranicemi byl vřele přijat (včetně benátského festivalu, z nějž si hereckou trofej odvezl Samaradžić) a v mnohém touto tematikou jistě může připomenout Škvoreckého Zbabělce. ()
Tentokrát bude môj koment úplne iný, ako u podobných partizánskych filmoch. Vo filme ide o tragikomický pohľad na koniec vojny v Juhoslávii. Ono celý film je neprehľadný a zbytočne komplikuje ideologické chápanie juhoslovanského odboja, na jednej strane partizáni ale aj kolaboranti a Nemci. V skutočnosti vyzerá ako nesúrodý a zbytočný a ani samotných Juhoslovanov nestavia do role svätých. V skutočnosti ide o 3 diel Djordjevičovej štyrilógie. 1. diel (Dievča (Devujka 1965), 2. diel Sen (San 1966), 3. diel Ráno (Jitro 1967) a posledný Poludnie (Podne 1968), ale keďže som nevidel prvý ani druhý diel, tak absolútne neviem o čo by v tom treťom diele malo ísť. Lebo v skutočnosti je tento film postavený, ako samostatný a tak by sa mal aj prezentovať. Druhá svetová vojna skončila a zanechala v ľuďoch hlboké stopy. Prvoradou snahou je vybaviť si účty z minulosti, vyhľadávať bývalých nepriateľov, bývalých zradcov a pokračuje sa v zabíjaní. Takže iná vojna pokračuje, bojuje sa na všetkých frontoch a tragické mozaiky vytvárajú obraz doby, ktorá je však iba víťazstvom ale ešte nie je mierom. ()
Tragikomický pohled na konec války, jenž se mění v jeden nepřehledný mumraj a řádně komplikuje dobovou ideologicky vynucovanou představu o dvojpólovosti konfliktu (Jugoslávci - antifašisté a Němci). Jugoslávci zde skutečně nejsou nijak svatí - objevují se zde kolaboranti, naddržení partyzáni, hloupí vesničané atd. Veškeré brutality a příkoří jsou však zahalena do odéru tragikomického nadhledu, jenž dodává onomu období ještě více na absurditě a tím snímek hned získává na "prostorovosti". Zajímavé je také úmyslné nedodržování kontinuitního střihu, což jen zveličuje nepřehlednost a společně s temperamentními herci dotváří obraz dějinného mumraje. Nakonec zbývá jen povzdechnout, kdeže jsou ty doby, kdy se člověk dokázal na nedávnou a palčivou historii podívat z hlediska nekomformního humoru, jenž odkrývá pravdu i z jiných směrů a vytváří nečekaná spojení. Tento přístup rozhodně činí daleko životnější díla než současná efektní melodramata, zaměřená na trpějící oběti a nelidské, démonické utlačovatele - jako by se vracel schematismus a plochost a mizel osobitý náhled tvůrců. ()
Poměrně dobrý, zašlí Jugoslávský film, se kterým se ovšem divák jen tak nesetká. - 5/10 - ()