Podne
Noon
Obsahy(2)
Režisér v tomto filmu navazuje na své tři předchozí snímky (Dívka, Sen, Jitro) a uzavírá jím volnou tetralogii. Děj se odehrává v Bělehradě v červnu 1948. Na osudech tří mileneckých dvojic ukazuje komplikované mezilidské vztahy a naznačuje proměny hodnot, jimiž jugoslávská společnost prošla v poválečných letech (NFA)
Recenze (4)
Závěr Djordjevičovy série s partyzánem Malým. Tentokrát na téma jugoslávsko-sovětské roztržky. Pod tímto zdánlivě konkrétním tématem, které jako by ztrácelo výpovědní hodnotu, ovšem třeba pochopitelně hledat něco mnohem obecnějšího, a to absolutní vystřízlivění, dalo by se říci vystřízlivění na druhou, které okamžitá změna Rusů z milovaných osvoboditelů na nenáviděné kryptoimperialisty musela přivodit v těch posledních idealistech. Postavy se tak najednou musí vyrovnat se ztrátou posledních iluzí, sen, jímž série začínala, se neukázal ničím jiným než planou vizí. Zastřešující idea se nedostavila, zbylo jen individuální svědomí, s nímž se je třeba vyrovnat. Tentokrát si Djordjevič pomáhá silnou hudbou a odkazy na ta nejdramatičtější místa předchozích snímků, ale i tak se divák opět nestačí divit, jak zle lze také nakládat s jeho představami. Poslední, závěrečný zcizovací experiment je jednoduše geniální! ()
(KB - J) POLEDNE, závěrečná část Djordjevićovy trilogie, je jednoznačně nejsebeuvědomělejší ze všech dílů. Od počátečních promluv herců, kteří vystupují ze svých rolí, až po závěrečné inscenování všech před kamerou se dává najevo, že jde o film. Odpadá problém předchozího dílu, kdy divák neměl důvod se zajímat o osudy postav, které jsou pouhými nosteli tezí. Vzniká ale nový, protože se naplno vyjevuje zbytečnost celého projektu, který by v současnosti obstál leda jako bonusový materiál na některém z digitálních nosičů. Jediné emoce jsou dány flashbacky, jež obsahují výjevy ze SNA a JITRA, ale zároveň poukazují na násilnou snahu propojit POLEDNE s dvěma předchůdci, aniž by se upomínky na předcházející dění stavěly do nových (významových aj.) rámců. Snah o reflexi dobového kontextu, který je dán neshodou mezi jugoslávskou a sovětskou stranou, je přenesena do explicitní roviny, a tak tahle Djordjevićova romantická banalita může posloužit leda jako memento - důkaz toho, že umělecké trilogie nelze koncipovat se zaměřením na postavy a z potřeby vyjadřovat se k tehdy aktuálnímu dění, ale bez promyšleného sevřeného tvaru a směřování. ()
Jugoslávská selanka s jugoslávským Patrickem Swayzem ztratila moji pozornost a veškerý zájem v prvních minutách. Natolik dramaturgicky nedotažený, herecky mdlý a režijně zmatený film jsem již dlouho nepotkal. Očividně maďarská kuchyně mi šmakuje o mnoho lépe, než tyto jugoslávské eintopfy. ()
Barevně provedený, silně sebereflexivní závěr série opouští kroky známých postav za úsvitu nové éry na jaře 1948, kdy se Titova Jugoslávie na základě sílících pří se Stalinem stává nezávislou na klíčovém vlivu Sovětského svazu. Romantičtěji laděné, nostalgické, brechtovsky zcizované a rozvleklé dění se točí okolo dalších milostných osudů Malého či Nedy (jež se provdává za Rusa Miška), vzpomínek na dřívější zážitky (i předchozí filmy) nebo chystání válečných pořadů a kabaretů v místním divadle, v němž se většina postav angažuje. Samotné momenty rozkolu mezi vůdci přitom sledují především prostřednictvím médií (rozhlas, noviny) a tak lze vnímat jednoznačné negativní zabarvení vůči protistraně (svedení veškeré viny na Stalina). Láskyplná vyznání k Sovětskému svazu, pronášená okolím během svatby, se záhy mění v nucený odpor ke všemu ruskému a tak je zemi (i nešťastnou novomanželku) nucen opustit i Miško: nadnárodní zájmy opět vstupují do nesvobodných osudů svých občanů. Ve výsledku trudnomyslný pohled na poválečné střízlivění a probouzení se z původního snu o společných úspěších ideologie, již tolik nezaujme, nicméně jeho závěrečné scény, včetně momentu krčení ramen (na obou stranách uzavřených hranic), jsou velmi výmluvné. ()