Die Wildente
Režie:
Hans W. GeißendörferKamera:
Robby MüllerHrají:
Jean Seberg, Bruno Ganz, Peter Kern, Martin Flörchinger, Heinz Bennent, Sonja Sutter, Anne Bennent, Jürgen Rothert, Hans Teuscher, Werner Senftleben (více)Obsahy(1)
Drama Henrika Ibsena Divoká kachna patří od premiéry v roce 1885 k základnímu repertoáru divadel na celém světě. Ibsen v něm poprvé soustředil pozornost do prostředí rodiny, aby na vzájemných vztazích jejích členů odhalil celospolečenské problémy. Režisér Hans W. Geißendörfer chtěl natočit nejprve volnou úpravu tohoto Ibsenova díla, ale nakonec zachoval věrnost divadelní předloze a filmovými prostředky prohloubil její působivost. (Filmový přehled)
(více)Recenze (2)
Úžasné převedení divadelní hry Henrika Ibsena "Die Wildente" na filmové plátno! Smutným hrdinou snímku je Gregors (Bruno Ganz), který v dobré víře, že příteli z dětství Hjalmarovi (Peter Kern) pomůže dát život do pořádku, vynese na povrch staré, zamlčené a dávno zapomenuté skutečnosti a donutí manžele vše si vyjasnit - nemohl však ani ve snu tušit, jak strašné následky bude jeho konání mít! Bruno Ganz je zde jako vždy nezapomenutelný, ovšem všichni ostatní herci taktéž (snad bych ještě vyzdvihla výkon Anne Bennent, představitelky hlavní dětské role Hjalmarovy dcery Hedwig - tak malá a přitom přesvědčivější než leckterý dospělý herec!). . . . . Silný příběh, silná atmosféra, dokonalé herecké výkony, skryté symboly jako parafráze ke složitosti mezilidských vztahů,...jednoduše silný filmový zážitek - jeden z těch, na které se nezapomíná! ()
Přestože víc než hodinu jsem tuto inscenaci dle divadelní hry dokázal sledovat téměř bez pohnutí a v tom následujícím zbytku se mnou nadále aspoň trochu emočně hnul příběh dospívající Hedwigy ve skvělém podání Anne Bennentové, celkově u mě zde přítomný typicky rakouský chlad v kombinaci s delší stopáží mírně převládl nad ostatními klady. Také jsem si opět potvrdil, že jestli např. Michael Haneke v mnoha svých filmech téměř nebo vůbec nepoužívá filmovou hudbu, není to zas možná tolik jeho osobitost, jako nejspíš dlouhodobě běžná tradice rakouské kinematografie v dramatickém žánru. Projevilo se to i zde, nicméně mýma očima také kousky vhodné doprovodní hudby Divoké kachně v některých scénách či tichých předělech scházely k prohloubení emocí. Díky kvalitně napsaným dialogům (aby ne, když se klasickým způsobem adaptuje léty prověřená klasika) a skvělým hereckým výkonům (snad víc než Bruno Ganze mě bavilo sledovat Petera Kerna v postavě Hjalmara s upadajícím životem, ale i ztvárnění mnoha vedlejších postav patřilo k excelentním) jsem se tímto kusem úspěšně prokoukal až do konce. Větší zásah se však pro mě konal pouze u sice zásadního, ale prostorově spíše vedlejšího příběhu Hedwigy, jejíž největší útěchou se stává odchycená raněná divoká kachna, jenže pro postoj jiných členů rodiny se stále zvyšuje oprávněný strach z blížící se ztráty milovaného. I její osud mě však více zasáhl během dialogů v průběhu filmu, než v závěru, kde jsem s jejím nesmyslným činem příliš nesouznil. [70%] ()