Šimon na poušti

Bystrý divák, jako např. já, záhy vidí, že Šimonem Buňuel rozvádí postavu otce Scholastika z Hrátek s čertem (srov. zvl. ďáblovy svody). Je zde ale jeden podstatný rozdíl: Scholasticus byl představen karikaturně jako pokrytec, což Šimon není. Také se nejdná o satiru, byť mnohé momenty satirické jsou. Spíše jde o nadnesenou zkusmou sondu do života skutečného Šimona Sloupovníka, čímž se Šimon na poušti řadí vedle Čapkových apokryfů. Na rozdíl od nich však netraktuje určitou (časově vymezenou) historku, nýbrž jistou osobnost v dlouhodobé perspektivě. Rozdíl je také ve způsobu pointy, kterou nás Buňuel z celého příběhu úplně vytrhává. Lze ji vnímat obousměrně: Buď jako konečný soud nad Sloupovníkem a jeho sebeurčením (o čemž v komentáři d-fensově), nebo naopak celý předešlý film jako podobenství onoho moderního doslova "povýšeného" nehybného intelektuála. Že by Buňuel závěrečnou scénou přitakával bezuzdnému reji, považuji za vyloučené jak celkovým dojmem (silně určeným už pohledem na mrakodrapy), tak zvláště ďáblovými slovy "radioaktivní maso". Film se každopádně nevyčerpává jakoukoli myšlenkou, kterou z něj vyždímáme. Tancovačka je působivá zrovna tak, jako je na sloupu stojící Šimon impozantní, s čímž zase kontrastují jak ďábelské přeludy, tak komičnost Šimonových všedních trápení. Při rozjímání po filmu jsem si uvědomil, co na něm vnímám jako hlavní: že není nikdo, kdo by za něco stál, ani ti dole, ani ten na sloupu; Šimonův extrémní, chcete-li pošetilý, pokus je marný - je právě tak nízko jako ostatní. Ovšem pozor - nejde ani o ukazování prstem na "rádoby světce", ani na druhé straně o beznadějnost jeho "oběti pro ostatní", nýbrž čistě o smutek z všeobecné nuzoty ducha. Významné však je i to, že jedna postava se tomuto hodnocení, tomuto všeobecnému marasmu vymyká, totiž Šimonova matka. Žijící pod sloupem. Vedle d-fensova stojí také za pozornost komentáře Pohrobkův, kobejnův a Deverantův. (06.06.2015)

Buñuel, jako takřka vždy neodolatelně přitahován k nepochopitelným mystériím víry, se pustil do působivého střetnutí se asketismem jako takovým, nejedná se však o jednostrannou kritiku, nýbrž o pokus předložení vlastních argumentů. Bohužel ze zamyšlené koncepce zbylo jen torzo, takže myšlenkově nebylo řečeno vše, co řečeno býti mělo. Asketismus je tu prezentován jako jasná, ale nesmírně těžká (pointa snímku ji dělá prakticky neschůdnou) cesta, zaručující soustředění na Boha a ochranu před vlivy, jež od něj člověka odvádějí. Proti tomuto pojetí vezdejšího života vystupuje bez hlubších pohnutek tělesný mrzák, přemýšlející především o svém žaludku, a svůdný ďábel evokující vše "dobré", co pozemský život nabízí. I sám ďábel se na chvíli stane tím "pokoušeným", musí vztekle odkopnout beránka vykoupení a jeho motivace zájmu o Šimona se nakonec ukáže jako potřeba toho, aby každý vyznával jeho víru - tedy jistý druh závisti. Asi nejzbožnější Buñuelův snímek, varující před přílišnou sebejistotou, opomíjením druhých, světa i jeho nástrah. (08.11.2006)

zaujímavé zamyslenie Buňuela nad tým, či by asketici starých časov psychicky uniesli pohľad do modernej doby, v ktorej askéza, odopieranie si slastí, pokora, skromnosť a umiernenosť nemajú prakticky žiadnu hodnotu (ba skôr sú v spoločnosti vnímané negatívne) .... byť askétom je jednoduchšie, ak je to sprevádzané (aspoň povrchným) obdivom a podporou okolia, ako byť askétom v spoločnosti, ktorá pokoru, umiernenosť, túžbu po svätosti, kajúcnosť vníma prinajmenšom ako duševnú chorobu.... Myslím že sa rozhodne nejedná o nejakú satiru, a vnímam to ako asi "najkresťanskejší" film ateistického režiséra, ktorým sa snažil povedať, že v dnešnom hedónistickom svete už nie je možné sa k Bohu priblížiť, a preto samotná koncepcia Boha je už vlastne ak nie zbytočná, tak minimálne naivná... akoby Buňuel chcel Šimonovi ukázať: "Akákoľvek tvoja obeta je márna - nikto z ľudí o ňu v skutočnosti nestojí a nikdy v skutočnosti ani nestál. Je im ukradnutá. Kašlú na tvoju snahu po svätosti a je im u prdele!".... V záverečnej scéne Šimon nezúčastnene a s chladne rezignovaným pohľadom sleduje frenetický tanec mladých, a nijak zvlášť sa nesnaží z tejto situácie uniknúť, profesorsky nezaujato bafká fajku. Iba sa sucho vyjadrí, že by už chcel ísť preč, načo mu Satan rovnako sucho odpovie, že nemôže. A Šimon neodporuje, akoby film končil nejakým zvláštnym kompromisom medzi diablom a Šimonom, akoby Šimon uznal, že svet-život je vášnivý, divoký, ohlušujúci, strhávajúci, elektrizujúci a dotieravý "tanec", ktorý ak už netancujeme, tak sa naň musíme aspoň povinne pozerať - a to až do konca! Niet úniku...... film je kúzelný aj v tom, že každý si v ňom nájde tú svoju "pointu" :) .... --- P.S.: páči sa mi, ako tí najväčší "obdivovatelia" Buňuela ho velebia za jeho kritiku náboženstva, no akosi nepostrehli, že oveľa väčšej kritike Buňuel vystavuje ľudí ako celok - ich cynizmus, pokrytectvo, chamtivosť, sebeckosť, závisť, a práve na takomto obraze človeka Buňuel stavia svoju kritiku kresťanstva ako náuky, ktorá so svojimi blábolmi o milosrdenstve, láske, nezištnej pomoci, sebaobetovaní, je v príkrom rozpore s realitou človeka.... "buňuelisti" sa vytešujú, ako to Luis zase "nandal katolíkom", ale nie sú schopní postrehnúť, že predmetom jeho výsmechu sú aj oni akožto príslušníci ľudského druhu.... najkrajšie to bolo vidieť vo Viridiane, ale vcelku poľahky sa to dá vysledovať aj v iných jeho dielach ;) (24.07.2012)

Luis Buňuel opět pojednává o víře, nebo spíše o jejím smyslu. Tentokráte ovšem není jeho hrdina konfrontován s lidskou špatností, ale je pokoušen samotným ďáblem. Ten jej chce vytrhnout z jeho života v půstu a prostotě (na poušti) a nabídnout mu světské radosti. I přestože je Šimon veskrze kladnou postavou, je film natočen tak, že člověk vůbec nepochopí smysl jeho počínání a proč se hned nenechá zlákat. Obzláště závěr je potom dosti výmluvný a sugestivní, protože rozpor mezi různými životními cestami jednoznačně vzynívá pro tu hřísnou. Toto dílo mi na rozdíl od ostatních religiózních děl Buńuela více sedlo a to pro jeho malou komplikovanost a svižné tempo. (17.02.2012)

(LFŠ 2022) V Šimonovi na poušti se střetávají mnohé náboženské výjevy a symboly s notnou dávkou ironie a s tím spojeným humorem. Chvílemi se mi zdálo, jako bych sledoval film od Pasoliniho. Jednotlivé scény se Satanem a pokušením mě fakt bavily - byly nápadité a humorně obscénní. Největší bizár se však dostavuje (respektive přilétá) se závěrečným časovým skokem. P. S. Zajímalo by mě, co měl Buñuel na tom kopání do zvířat (viz toto a např. Zlatý věk)? (30.07.2022)