Šedá zóna

Výborně natočený snímek věrohodně přenáší na diváka pocit beznaděje, hrůzy a morální rozpolcenosti, kterou členové Sonderkomand museli zažívat. Některé záběry jsou hodně drsné (hromady mrtvých těl, jejich nakládání do kremačních pecí, hromadná poprava v ženském táboře Březinka), proto film dostal ve Spojených státech označení Restricted (do 17 let jen v doprovodu dospělé osoby). Kamera je hodně statická, ale přesně vystihuje pomalé tempo filmu, který je prakticky celý bez hudby. I to tady ale má svůj přesný význam a podtrhuje smutný tón snímku. (09.01.2006)

Jedná se o skutečný příběh z 2. světové války. Pojednávající o povstání ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Uvidíte zde těžký život v tomto táboře i chladnokrevnost hlídačů, kteří na lidi zde zavřené pohlíželi spíše jako na obtížný hmyz. Nebo na prašivou zvěř nejodpornějšího druhu. Tohle nejde dlouho popisovat. To se musí vidět... (12.11.2012)

V niektorých ohľadoch mi to trocha pripomenulo Nahý medzi vlkmi (1963), len to nemalo taký pekný myšlienkový presah. Snímok sa snažil hrať na city diváka v zmysle činnosti toho židovského komanda a poukázaním na drsné scény - púšťanie plynu, spaľovanie väzňov, hromadná poprava... no v tomto smere to nemalo na mňa taký účinok ako povedzme Saulov syn (2015). Pocit drsnej reality, naturálnosti a emotívneho vyznenia jednotlivých scén smerom k divákovi mi tu skrátka chýbal. Tiež po obsahovej stránke mi to prišlo trochu rozhárané (hlavne prvé minúty), ako keby autori nevedeli ako začať príbeh - slabé uvedenie diváka do príbehu. Celkovo ma film nechal až nečakane pocitovo neutrálnym. Slabší priemer. 55/100 (16.03.2018)

Trochu jiný, v rámci obdobné americké tvorby řekl bych ojedinělý filmový počin o hrůzách šoa. Bez ohledu na to, že Židé v koncentračních táborech byli samozřejmě v první řadě oběti, nebojí se tvůrci realisticky zobrazit i skutečnost, že tváří v tvář hrozbě vlastní smrti se i v obětech mohou projevit temné stránky osobnosti, že okolnosti mohou i z obětí učinit viníky, nebo aspoň necitelné a otupělé pomocníky zla. Ale chraňte bohové, abych se odvažoval kohokoliv z nich jakkoliv soudit - nikdo z nás nemůže vědět, jak by v podobné situaci jednal, jestli by si radši zvolil brzkou smrt a zachoval si důstojnost a čisté svědomí, nebo by se s vyhlídkou na prodloužení života o pár měsíců stal poslušnou součástkou vražedné mašinérie. Očitá svědectví několika přeživších příslušníků sonderkommand jsem už četl a ani v oněch knihách si tihle chlápci nehráli na svatoušky a přiznávali, že každý transport pro ně de facto znamenal dobře nacpaná břicha, nové oblečení, cigára, chlast, nebo nejrůznější cennosti. Možná jen kvůli kostrbatým amatérským titulkům jsem měl ale chvílemi pocit, že seznamování s jednotlivými postavami je příliš stručné až zmatené, nebo střih místy poněkud překotný a chaotický. (10.12.2017)

V říjnu 1944 se odehrála v největším vyhlazovacím táboře, v Osvětimi - Březince, vzpoura židovských vězňů z tzv. Sonderkommanda, což byly oddíly vězňů, kteří pomáhali s likvidací těl v krematoriích a za to jim bylo dopřáno pár měsíců života navíc, aby nakonec i oni skončili v pecích. Je sice vidět, že film měl poměrně malý rozpočet, ale prostředí krematoria na mě působilo velmi věrohodně. A co jsem hlavně očekával, byly scény zvěrstev, které se tam odehrávaly. Ty tak konec konců jsou a jsou ukázany bez jakéhokoliv slitování, prostě tak, jak to bylo. Je sice pravda, že atmosféra nebyla tak hutná, přesto prostředí krematoria bylo dost cítit, ten popel a tisíce mrtvých, v některých momentech to bylo silný kafé. Konec filmu byl pro mě asi nejsilnějším zážitkem, kdy se mladá mrtvá dívka přemění v peci na popel a vypráví: "Hořím rychle. První půlka mého těla se mění na dým a stoupám z komína s dýmem ostatných. V popele zůstanou ležet naše kosti a oni ten popel zametou a odvezou do řeky. Nakonec se ve vzduchu vznášejí jen částečky našeho prachu. A ten prach je šedý a usazuje se na tvářích lidí. A lidi pracují a pálí dál." (29.05.2011)