Režie:
Ludvík RážaScénář:
Věra ProvazníkováKamera:
Věra ŠtinglováHudba:
Petr HapkaHrají:
Ota Sklenčka, Boris Rösner, Pavel Soukup, Milena Steinmasslová, Josef Kemr, Josef Langmiler, Miriam Hynková, Miriam Chytilová, Martin Zounar, Ladislav Krečmer, Nina JiránkováObsahy(1)
Pohádka Věry Provazníkové vypráví o starém králi (O. Sklenčka), který se rozhoduje, komu předat vládu v zemi. Aby rozhodl opravdu spravedlivě, připraví svým dvěma synům (B. Rösner a P. Soukup) zkoušku, v níž obstojí jen ten z nich, který je královské koruny opravdu hoden. Bratři se mají rádi a slibují si, že jeden druhému budou přát jen to nejlepší. Král jim otevře Síň poznání a tam uvidí obraz princezny (M. Steinmasslová). Láska k princezně je však rozdělí. Čeká je boj s vlastním srdcem a sobeckostí a na jeho konci svatba, královská koruna i smíření. (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Pohádka není primárně dětský žánr, také to nemá být nablblý, rozjuchaný příběh, nemluvě o tom, že jejími typickými znaky nemuselo být ani jasně ohraničené zlo a dobro (kde to nalézt třeba v Perraultově Griseldě?). Je mnoho druhů lásky, je mnoho druhů oběti, je mnoho nesplněných přání. Co je víc, láska k sourozenci, láska k partnerovi (nechtěla bych tu volbu dělat), láska k dětem a volba mezi nimi (Sophie by mohla vyprávět) nebo smysl pro povinnost? Oba bratři, v různém pořadí, prošli tímtéž, jenže kvůli tomu, že princezna byla jen jedna, dobře to mohlo dopadnout jenom pro jednoho z nich. Co je dobré a co špatné, co je správné a co ne, se dá jasně ukázat i bez pitvořících se pizizubých strašně (ve smyslu děsivě) vtipných čarodějnic, čertů i sněhuláků a pohádka může být vyprávěna krásným jazykem. Škoda toho, jak málo jsou tyto možnosti v českých pohádkách poslední roky využívány. ()
Skvělý histrorický příběh. Říkám příběh, protože tento film se vymyká klasickému pojetí jednoduché pohádky s prostinkým dějem a jasně polarizovanými postavami. Rozhodně musím vyzdvihnout scénář a herecké výkony skvěle doplněné hudbou Petra Hapky. A i když tato pohádka není primárně určena dětské publikum (alespoň podle celkového pojetí), nebere jí to na kouzlu a vždy se na ní ráda podívám. Škoda, že jí opakují tak málo. ()
Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " ()
To, že má tento excelentně zahraný příběh tak nízké hodnocení, připisuju jen tomu, že byl nedopatřením zařazen mezi pohádky. Ne, je to regulerní divadelní drama. Jak se pozná dobrý patos od špatného? U špatného se nelze tomu patosu nesmát nebo aspoň pousmát. U dobrého zapomenete na patos, protože je zahraný tak bravurně, že vás mrazí. Korunou všech skvělých hereckých výkonů jsou do detailu dotažené bonmoty pana Kemra. Tohle je podle mě klidně na Thalii. Skvělý scénář. ()
Tak pohádka to téměř není. Spíše komorní drama nebo zfilmovaná balada či jak by se to dalo nazvat. A zrovna náhodou je to o princezně a princovi. Děj je místy dost špatně uchopitelný, "shakespearovské" repliky tomu jen nahrávají, stejně tak Rösner a Soukup nejsou moc pohádkoví princové. Osobně bych tenhle kousek viděla někam do hodiny českého jazyka, pro děti to není. ()
Reklama