Good bye, Lenin!

Označení komedie je v tomto případě opravdu hodně zavádějící. O řachandu rozhodně nejde, spíše o citlivě pojatý snímek o synovské lásce, zákoutích rodinných vztahů a vyrovnávání se s náhlými společenskými a politickými změnami ve své zemi. Jistá naivita scenáře při synově maskování reality před svojí matkou se nedá přehlédnout, ale to by byla jediná moje výtka. Víc bych si to asi vychutnal, kdybych byl Němec a okusil všechny změny na vlastní kůži. Režisér Becker totiž zřejmě trefil do černého, protože Goodbye Lenin byl v zemi svého vzniku nejúspěšnějším filmem roku. (27.09.2004)

Tenhle film rozhodně není klasickou komedií. Za vtípky je cítit smutek z doby za železnou oponou, kterou naši sousedé obývající tu demokratickou část Německa (alespoň dle názvu) vnímali stejně jako my. S trochou nadsázky bych snímek přirovnal k Pelíškům či Pupendu. Tenhle naštěstí končí celkem dobře (co do historických souvislostí). I zde rodina řeší nejen problémy spjaté s dobou a politickým režimem, ale i vlastní, osobní. Řada sekvencí byla skoro až absurdní, ale v celkovém souhrnu mne film zasáhl. Obzvláště Alexovo setkání s otcem. Samozřejmě neprosto nelze opomenout úchvatný soundtrack Yann Tiersena, který je zkrátka skvostný! Doporučuji shlédnout. * * * * (13.01.2012)

Z našeho pohledu mimořádný německý film jakoby nadaný hrabalovskou poetikou a jakoby jemným český krůpějovým humorem je a chce být komedií o tzv. ostalgii, tedy o nostalgických pocitech za zaniklým Ulbrichtovým a Honeckerovým státem. Typický příběh rodiny, jejíž angažovanost nestačí na exil otce rodiny do druhé části Berlína, aniž by byl s to zlomit náruživou matčinu víru v idealistická východiska komunistické utopie, přerůstá do širšího podobenství okamžikem vnitroněmeckého mocenského zvratu na podzim 1989. Srdeční kolaps stále živitelky rodiny, dlouhodobé bezvědomí a posléze - po měsících - zázračné probouzení do nového světa vyvolávají u syna-hlavního vypravěče příběhu úzkostnou touhu šetřit matčino zdraví a nedopustit její předčasný odchod. Příhody improvizovaného studia neexistující enderácké státní televize vytváří stále působivější atmosféru, jejímiž mediálními démanty se stávají např. objev cocacoly vědcí NDR v padesátých letech a angažmá prvního německého kosmonauta Jähnichena, v té době jednoho z mnoha berlínských taxikářů. Matčin očekávaný skon, jemuž předcházelo obnovení rodiny, tak rámuje velkolepý zážitek, vycházející z jak skvělého scénáře, tak dobré režie i mimořádných hereckých výkonů. Za velký úspěch autorů filmu je potřeba považovat skutečnost, že se podařilo zachovat a zvládnout plynule, nenásilně přechod z výchozí dětské fáze, přes prostředkující teenagerskou podobu až po takřka dospělý pohled hlavního hrdiny. Film, jehož ostalgie v žádném případě není nekritickým nytím za zašlým komunismem, naznačujes úspěchem složitost vyrovnávání se sovětizační komunistickou érou a tím nepřímo jednu z odstatných příčin toho, co Václav Havel před více než deseti lety označil za "blbou náladu". (25.08.2007)

Nerealisticko bravúrne realistický film, ktorý svoje povie hlavne generácii, ktorá okupačný režim priamo prežila. Trefným spôsobom priblížené, že nie každý sa s ukončením režimu dokázal vyrovnať, mnohí nie dodnes. Je to síce trošku viac rozvlečené, no milé a usmievavé scénky stoja za to. Alex ako strojca televíznych novín nemal chybu! 85%. (25.11.2006)

Stojím si za svým názorem, a to, že tento snímek patří k těm nejlepším, co Němci vůbec vyprodukovali. Námět mi nepřipadá nijak ohraný (ano, Hibernatuse jsem samozřejmě viděl, ale co jako?), ale pojmout za žánr komedii, není úplně zdařilé (tím bych rád reagoval na komentář Civala, nedivím se, že se ani nezasmál, poněvadž tu k smíchu opravdu téměř nic nebylo). Názor ať si vytvoří samozřejmě každý sám, ale mě se film na 4* líbil. (16.12.2007)