Nůž v hlavě

Biogenetik Hoffmann (Bruno Ganz) je během policejní razie v domnělém konspiračním mládežnickém centru postřelen. Těžké zranění mu přivodí ztrátu paměti a řeči. Po probuzení z komatu, si ale uvědomí, že je vystaven spekulacím kolem vlastní identity a tuší, že něco není v pořádku. Policie a média ho považují za nebezpečného teroristu, kterému jeho původní profese slouží jen jako kamufláž. Přátelé Hoffmanna popisují jako neškodného vědce, který musí čelit nemilostnému policejnímu teroru. Levicovou scénou je Hoffmann vnímán jako mučedník. Hoffmann, stojící pod neustálou policejní ochranou, se však brání jakýmkoli pokusům o manipulaci s jeho osobou. Tak jak se učí znovu mluvit a psát je pro něj stejně tak namáhavé jako nalezení svojí vlastní minulosti. Pomalé tempo vyprávění svědčí obzvláště scénám, kdy se Hoffman znovu učí základním lidským návykům. (29.01.2009)

Hoffman, hlavní postava Nože v hlavě se probudí v nemocnici s prostřelenou hlavou. Kromě toho, že se musí znovu učit základním lidským dovednostem, trpí také ztrátou paměti. Musí proto zjistit, jaká je jeho minulost a pokusit se s ní vyrovnat. Je jako nepopsaný papír a od začátku podléhá dvěma tlakům. Policisté se ho snaží přesvědčit o tom, že je terorista a že pobodal policistu, zatímco jeho levicoví přátelé se ho snaží přesvědčit o tom, že u sebe žádný nůž neměl a že jde o projev policejní šikany a tyranie. ___V zápletce, která až příliš nápadně připomíná situaci, ve které se ocitlo Západní Německo po konci druhé světové války, je napětí vyvoláváno hlavně tím, že divák až do poslední chvíle neví, která z verzí je pravdivá. Vodítka, která jako diváci dostáváme, se totiž dají interpretovat jako argumenty pro jednu i pro druhou verzi. Žádných ale není víc. (07.03.2011)

Poněkud nesrozumitelný film pro českého diváka, nezná-li dobře politický kontext a pakliže je navíc promítán s dabingem. Avizovaný thriller pak nabírá komické prvky a politická rovina jaksi překáží, protože znesnadňuje pochopení toho, jaké měl hlavní hrdina motivace. Což se nakonec v podstatě nedozvíme. (05.11.2010)

(NNF) Již jedna z prvních vět ("Kdybych byl v pozici Američana, střílím z okna pistolí na lidi."), která je pronesena noirově stylizovaným Bertholdem Hoffmannem mimo obraz, dává jasně najevo, že nepůjde o žánrový film, který by měl potřebu splňovat tradiční divácké nároky. Naopak žánrová škatulka zde slouží k vyjádření se k dobové situaci v Západním Německu, kdy přicházejí na přetřes témata jako terorismus, policejní stát, životy ovlivňované a ovládané státními institucemi a médii, které vytvářejí specifický obraz doby a člověka v ní. Nevadí, že temporytmus je pomalejší, když opisuje stav ústředního protagonisty, kterého ztvárnil wendersovský Bruno Ganz - slovy jednoho z policistů - natolik přesvědčivě, že ani my jako diváci nevíme, jestli je doopravdy terorista, nebo je obviňován neprávem. Omezení vyprávění na Bertholda vyvádí diváka z míry, nepříjemný pocit paranoie a neustálého pocitu sledování navozují i záběry (z) monitorovacích zařízení (naopak scéna útěku z nemocnice, která je snímána v jedné dlouhé jízdě, je nebývale opojná). Jelikož ani v závěru nedostaneme (uspokojivou) odpověď, je jasné, že správné čtení je to metaforické (může ztráta paměti a postupné rozpomínání se vyjadřovat to, co se stalo s německou společností po válce, jak někteří interpretátoři navrhují?). (02.01.2011)

Téma ľavicového odporu (miestami až teroru) voči autoritám moci - polície a vlády v západnom Nemecku 70. rokov je nepochybne filmovo atraktívna. Tu však tvorí práve len atraktívnu kulisu. Ústredným je príbeh liečby ťažko raneného muža po zásahu polície v mládežníckom klube. S poranením hlavy, poškodením motorických a rečových funkcií a čiastočnou amnéziou, sa učí odznova základným životným úkonom a komunikácii. Alebo len blafuje, v snahe vyhnúť sa väzeniu? Príbeh spracovaný zaujímavo, no kráča, vrátane vyústenia, odnikiaľ nikam. Zaujímavým tak zostáva prevažne atraktivizujúca aktivistická súčasť filmu. Tá vystihla nepríjemné dozorujúce praktiky polície v nemocnici, evokujúce všadeprítomne dohliadajúce orwellovské veľké oko. Popri tom je poukázané i na rozpačité chovanie hipíckych komunistických rebelov, využívajúcich zranenie hlavnej postavy k akciám, podnecujúcim násilný odpor voči polícii. Prílišné sústredenie sa na hlavnú postavu, ktorá však nemá až tak veľa k ponúkaniu, pretože všetko jej konanie ostáva nedopovedané a bez ponúknutia riešenia ústi do takého tohto hmlisto neurčitého artu, ktorí zbožňujú intelektuáli, no v skutočnosti k nejakej extra zmysluplnosti, a zväčša ani k diváckej umeleckej katarzii nevedie. 55% (27.12.2020)