Heavy Metal

Fascinující vyzrálé sci-fi, které se sice nestalo novým zlomem v chápání animovaného filmu, ale dokáže oslovit i po mnoha změnách ve způsobu chápání média animovaného celovečeráku pro dospělé jako takového. V posledních letech si cením hlavně odkazů na klasické sci-fi z úsvitu zlatého věku (nebo ještě ty starší) a tady jsem jich našla nepočítaně. Jakoby všechno ovlivnila Dejah Thoris a John Carter, pán z Marsu. (10.12.2020)

První delší příběh, tedy přepálený neonoir Harry Canyon, baví, překvapuje a velice rychle vtahuje. Jenže když náhle skončí, spustí se lavina nejen nečekaných, ale v první řadě nudných až podivných segmentů na úrovni pubertálních skečů s humorem na první dobrou. Až finální Taarna, inspirovaná vším možným včetně mého oblíbeného Johna Cartera, je najednou klidná, ve fantasy tématech se vyžívající a místy téměř filozofická. Věřím, že spoustě diváků celý koncept trochu shodila, pro mě celý film zachránila. Zmiňované segmenty si zaslouží z osmdesátek vyskočit i do dnešní doby, o zbytku už ale nechci nikdy slyšet. (26.03.2021)

Heavy Metal se nebojí ukazovat život, smrt, sex, násilí, dobro ani zlo. Právě zlo je hlavním motivem povídkového filmu, pradávné zlo (snad Ďábel sám), které zkorumpuje většinu lidských duší. Někteří po něm dokonce touží natolik, aby o něj bojovali a zabíjeli. Zároveň je film jako sbírka toho nejryzejšího pulpu, plného teenagerovských fantazií a snů - včetně mlácení, vnadné a spoře (pokud vůbec) oděné, sošné děvy... (P.S. - První, sci-fi noirová povídka, se jistě líbila Lucu Bessonovi, když si na ni vzpomněl v Pátém elementu). (19.10.2013)

Očekával jsem, že děj bude pouze kulisou rockového/metalového soundtracku, ale to jsem se šeredně mýlil. Hudba je naopak použita velice decentně a umírněně, není upozaděna, ale ani přehnaně nevyčnívá, takže žádné heavy metalové orgie pro máničky nečekejte. Heavy Metal oplývá kromě výtečné vizuální stránky i nadmíru zajímavým příběhem, který představuje sled několika samostatných fantasy/sci-fi povídek, jež spojuje ústřední prvek, tajemný Loknar. Prostě si představte něco jako točí Iñárritu, případně rovnou povídkový Paříži, miluji Tě (tedy spíš Loknare, miluji Tě) a to včetně kolísavé kvality jednotlivých povídek, připočtěte k tomu osmdesátá léta a máte hodně přibližnou představu, jak Heavy Metal vypadá a funguje. Navzdory animovanému pojetí se snímek nevyhýbá nahotě, sexu, násilí, krvi, ani vyhřezlým vnitřnostem, takže pustit jej dětem jako pohádku na dobrou noc není nejlepší nápad. Neurazí ani dabing a vzhledem k cílové skupině jsme naštěstí ušetřeni písniček Blue Öyster Cult nebo Stevie Nicks ve verzích od Vildy Čoka respektive Ivety Bartošové. (11.06.2012)

Já moc nevěděl, do čeho jdu, jen jsem věděl, že to má být jakýsi kult, takže když to celé začalo v New Yorku budoucnosti plného grázlů a bordelu, se svéráznou postavou taxikáře v hlavní roli, byl jsem z toho filmu naprosto nadšený a nemohl se dočkat, kam to celé bude gradovat. V tom úvodu totiž všechno fungovalo přesně tak, jak mělo. Pak se tam ale začalo odehrávat něco jiného, o čem jsem si myslel, že bude jenom flashback, načež se tam pak po skončení tohohle příběhu rozehrál další a opět jiný, takže až pak mi došlo, že celý film bude povídkový a propojený bude jen tou postavou čirého Zla a jejího procházení různými světy. A vše skonči tak - dá se to vůbec označit jako spoiler? - že zlo bude existovat vždycky, ale stejně tak i dobro, které proti němu bude neustále bojovat. Což aspoň trochu podnětné je, ne že ne. Problém je, že po tom skvělém úvodu jsem skutečně očekával, že takový bude celý film a ten následný rozpad na povídky mě natolik zklamal, že jsem se přes něj nedostal ani po dokoukání. Ale budiž, to je spíš moje blbost. Právoplatné zklamání ale mám tak jako tak, jelikož první povídce se nevyrovnalo nic ani zdaleka. Většina mi totiž přišla dost průměrná a někdy i zapomenutelná, přičemž nejhůř u mě dopadly poslední dvě - a to z toho důvodu, že ta se šňupajícími mimozemšťany a nadrženým robotem mi přišla spíš trapná než cokoli jiného a ta závěrečná ryze fantasy povídka, která snad je ze všech nejdelší, mě nesedla už jenom z toho prostého důvodu, že hard fantasy jde v drtivé většině případů naprosto mimo mě a tady tomu bohužel nebylo jinak. A takových 15 minut do konce jsem celkem často koukal na zbývající čas, jak mě to celé nebavilo. Kvůli tomu všemu to na víc jak slabé tři nevidím a to je ještě zázrak, že se to na nich udrželo. Btw překvapivě se sem ta hudba perfektně hodila a taky jsem zjistil, že to, co jsem považoval za heavy metal, ve skutečnosti heavy metal asi není, protože jsem si myslel, že je to ta hudba, která zní, jako by někdo do randálu vyřvával švédské názvy nábytku (to není moje přirovnání, to mám odjinud), ale tohle stále zní jako hudba a ani jsem neměl problém ji poslouchat... Slabé 3* (16.10.2022)