Balada o Narajamě

Nádherný film, který nemilosrdně poukazuje na odvrádené stránky života na izolavaném venkově. Nezáleží jestli se jedná zrovna japonské reálie, protože vyprávěný příběh by se mohl v různých obměnách odehrát kdekoliv, kde člověk žije v nouzi a kde svůj boj s přírodou nemá tak úplně pod kontrolou. Taková situace pak eliminuje lidskost a minimalizuje veškeré chování na prostou logiku přežití, jako u zvířat. Smrt, porod, to vše je v této logice podmíněno dostatkem potravy. Film Balada o Narajamě tento tvrdý život zahchycuje nekompromisně a poeticky zároveň. Divák je prostřednictvím prolínání malebných záběrů přírody a zvířat a scén ze života lidí, kde lítost znamená slabost, vystavován kráse i krutosti zároveň. Nejvýraznější postavou je babička, která ač zdravá se chystá na smrt, protože již dovršuje věk 70 let a je to tak zvykem. Ta díky životním zkušenostem a moudru v kalkulu bytí a nebytí vyniká nejvíce. S trochou nadsázky, lze tento film přirovnat k české Babičce, jen v extrémnějších podmínkách a bez optimistitckých brýlí. (15.06.2012)

Zpracování literární předlohy téméř jako etnologický nebo přírodopisný film, čtenář evropského literárního naturalismu by našel bez problému umělecké paraely v evropském umění. Samozřejmě evropský rolník 19. století nežil tak primitvním způsobem života (ačkoliv polští pozitivisté a ukrajinští realisté tamější zemědělský lid zobrazovali patřičně syrově). Druhá, symbolická rovina - odchod na věčnost neboli Narajamu - mi přijde ještě aktuálnější než v 50. letech, kdy text předlohy filmu vznikl. (31.12.2012)

Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. (30.12.2013)

Baladu o Narajamě by měl zhlédnout každý z těch nadšených obdivovatelů přírodního životního stylu, velmi často městských intelektuálů, kteří sní o životě na venkově, opovrhují technikou a vyspělou civilizací, která jim podle nich brání v splynutí s přirozeným během života, i když v divočině by nepřežili ani pár hodin, manuálně nikdy nepracovali, nehladověli a nepřinášeli žádné oběti. Protože tenhle film je opravdu o lidech, kteří se museli obejít bez moderních technologií, žili uprostřed divoké přírody a v souladu s jejími zákony. Balada o Narajamě nemoralizuje a nepřináší takový ten kýčovitý evropský pohled na domorodce ve stylu májovek nebo romantické či environmentálně laděné literatury. Zachycuje prostě koloběh života, který se točí kolem plození, zajišťování potravy a tepla a posléze kolem umírání. Režisér zachycuje své hrdiny v podstatě jako jeden živočišný druh, který dělá totéž, co okolní živočichové, které natáčí v překrásných obrazech, jak provádí sexuální hry, požírají se navzájem a podléhají v nemilosrdném konkurenčním boji. Např. postoj vesničanů k dětem může být pro současnou evropskou mentalitu nepochopitelný a nepřijatelný, pohodit mrtvé dítě na poli sousedovi se jeví jako vrchol cynismu, ale když si uvědomíme obrovské východoasijské hladomory, průměrný věk dožití a obrovskou dětskou úmrtnost, smrt byla prostě běžnou součástí života, byla často sledována v přímém přenosu a k dětem stejně jako ke stárnoucím příslušníkům rodiny se nahlíželo s věcností, co jsou schopni přinést do společné mísy, jak jsou užiteční pro přežití ostatních. Film má nádhernou kameru, výborný střih a skvělou atmosféru, když prodává to nejhezčí z japonské přírody. Je také hodně ojedinělý, protože mapuje život těch, které kinematografie v drtivé většině pomíjí. Filmy z dávné minulosti se obvykle natáčí o příslušnících společenské elity, proslulých válečnících, státnících nebo případně učencích. Snímek má baladickou formu, delší stopáž v tomhle případě není na škodu, protože tam, kde běžný žánrový snímek potřebuje pár dynamických efektů k přitažení pozornosti diváka, tam jde naopak režisérovi o zachycení odlišného způsobu života, jiného hodnotového žebříčku a jiné formy civilizace. Celkový dojem: 95 %. (27.06.2011)

Pečlivá studie uzavřeného společenství lidí v divoké přírodě naturalistickým způsobem ukazuje člověka jako zvíře ovládané základními instinkty a potřebami. Velký podíl na zážitku z filmu nese knižní předloha Šihiro Fukazawy. Imamura svým obvyklým způsobem často střídá záběry lidí a zvířat a tím předkládá divákovi nové asociace. (03.05.2006)