Balada o Narajamě

Mrazivé podobenství o prapodstatě života. Pravidla lidského soužití jsou ve své jednoduchosti krutá a lze se s nimi vyrovnat jedině tak, že je člověk přijme za své, včetně povinnosti v pravou chvíli zemřít. Kdykoliv se jedinec vzepře bídě života, pocítí její krutost. Jestliže se jí dokáže pokorně podvolit, je schopen přijmout i takovou surovost, že se nechá svými dětmi dovést ke smrti a a vyrovnaně ji přivítat. Myšlenkově hluboké, formálně nádherné. (05.02.2010)

Pozerať sa na obyvateľov dedinky v Narajame ukazuje v mnohom primitívnosť a jednoduchosť jej obyvateľov. Hnaný pudmi sa stávajú sami zvieratami, ktoré ich neustále obklopujú. To či budú žiť, alebo sa tešiť závisí od veľmi jednoduchých faktorov. Ak sa im narodí chlapec - zabijú ho, lebo načo živiť ďalší krk. Ak dievča ( a jedná sa už o početnú rodinu) tak ju predajú. Kolobeh od zimy do zimy je tu vnímaný cez zmeny v prírode a tiež u zvierat( v zime potkan zje hybernujúceho hada a v lete je to zase opačne) ktoré reflektujú aj správanie ľudí. V určitom období sa s jednou rodinou kamarátime a keď sa zistí že kradne od iných lebo sama hladuje, je dedina neľútostná rovnako ako príroda. Finálny pochod na horu, aby tam mohla žena( ktorá dala tej svojej rodine, neskutočne veľa) umrieť je potom poetickým zobrazením viery a prirodzeného výberu, kedy starší ustupujú tým mladším. Hoci sa tu nevyhneme explicitnosti a erotike( s ktorou tu Imamura narába bravúrne) film má viac rovín a vrstiev na ktorých sa dá aplikovať hádam každá zložka ľudskej existencie. Šokujúce( gerontofília, zoofília) krásne ( zasnežená dedina) a poetické ( čakanie na smrť na hore). Jedna z najlepších vecí, čo Imamura natočil. Vec v ktorej budete objavovať stále nové a nové veci. S vekom a so skúsenosťami. (26.06.2020)

Japonská história na tvrdo bez príkras. Neviem, ako vyzerá priemerný japonský film o živote na vidieku v minulosti, ale keďže je tento film tak slávny a cenený, asi sa bude jednať o niečo výnimočné aj v krajine pôvodu. Je škoda, že sa stále nedokážem poriadne zorientovať v postavách japonských filmov a stále sa mi tak pletú, čím strácam čiastočne niť s ich vývojom a tým pádom aj dejom. V Balade je krásne zobrazená spätosť človeka s prírodou, respektíve fakt, že človek je príroda rovnako, ako stromy, zvieratá a hmyz. Potom ani tá drsnosť zobrazeného spôsobu života, ktorému chýba akákoľvek morálka nepôsobí až tak šokantne. Starí Japonci si proste žili tak, ako si žili a my si môžeme myslieť o tom, čo chceme, im by to bolo absolútne jedno. (01.05.2015)

Takový František Vláčil po japonsku, řekl bych. Působivé scenérie (hlavně ty zimní) jsou "narušovány" realistickým zobrazením drsného života drsných lidí podle drsných pravidel. Každých pár minut je děj proložen záběrem na různé živočichy, aby výrazněji vyniklo těsné propojení malé vesnické komunity s přírodou. Sexuální scény zde působí jinak, než v civilizačních snímcích, nikoliv jako prostředek ke sblížení či užívání si, ale jako prostředek k zachování rodu, klidně i v režimu "dnes ty, zítra on". A smrt? Je jí všude dost, ale i tak jí jdou někteří z obyvatel naproti, více či méně dobrovolně. Ikebeho hudba místy (hlavně ve smyčcových pasážích) trochu evokuje Sakamotovu tvorbu a pomáhá dotvořit emoce na místech, kde je to potřeba. I když jde nesporně o hodně zajímavý a působivý "výlet" do světa, který je na hony vzdálen všemu, co nám připadá běžné, neodvážím se dát pět hvězdiček, nicméně mrazí mě z toho filmu doteď... (12.12.2013)

Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. (30.12.2013)