Hřiště snů

Hřiště snů je opět film přesně na hraně. 3 hvězdičky jsou málo a 4 hvězdičky moc. Celkově se však dá říct, že jde o přijemný filmeček, který je i dobře zapamatovatelný díky dobrým hereckým výkonům Costnera i Amy Madigan a příjemné hudby Jamese Hornera. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že tenhle film jde tak trochu mimo mě. Řekl bych, že je dělaný pro americké fanoušky baseballu a tímto mě režisér tak trochu ´´vyřadil ze hry´´. Baseball mě prostě nikdy nezajímal a proto mě to ani moc nechytlo. (23.12.2009)

Přiznávám se hned a bez mučení, že Kevin Costner mě téměř vždy dostane. Je to jeden z mála herců, kterým věřím každou postavu, kterou hraje. Téměř pokaždé zcela změknu a v případě potřeby i lehce zaslzím, ale vůbec se za to nestydím. Ani tady jsem nebyl proto zklamán. Tyhle příběhy o životě, jeho tajemstvích, o snech a v neposlední řadě také takhle krásných manželských párech, které spolu pevně drží v dobrém i zlém, mám zkrátka moc rád. Takže u mě plná palba *****. (14.08.2010)

Je to něco jako být shovívavý k malému dítěti, které počmárá vaši lednici fixkou, což v určitých situacích může vyznít i velice roztomile. Malé děti jsou v tomhle případě Američané a jejich, čistě jejich, Hřiště snů ta roztomile zasviněná lednice. Přiznávám, že chvílemi jsem se příjemně bavil atmosférou jak na křesťanském táboře, kde přeci jenom kapka té mystérie musí být. Nastaly ovšem i okamžiky, kdy jsem slyšel vnitřní hlasy, které nezřetelně šeptaly: Co je to za sentimentální píčovinu? Ale vcítil jsem se do období svých deseti let, kdy užívání ponožky bylo tak nevinné a spojené pouze s nohama, představil si Jardu Jágra v důchodu a ta třetí hvězdička najednou přiletěla za zvuku fanfár odkudsi z kukuřice. (I tak už ale nikdy víc.) (22.04.2014)

[3,5*]     Opäť sa ma raz snažia Američania presvedčiť, že bejzbal je tá najskvelejšia hra na svete, dokonca s až magickou mocou. Keďže ja naopak považujem bejzbal za hru nezaujímavú až nudnú, mal som k tomuto filmu dosť silné predsudky. Ale zbytočne, film našťastie až tak o bejzbale nie je. Je to film originálny, tajuplný, s krásnou rozprávkovo-čarovnou atmosférou, ktorú zvýrazňujú pôsobivé obrazové filtre a hlavne skvelá hudba Jamesa Hornera. A spomenúť treba aj výborné herecké výkony, predovšetkým charizmatického Kevina Costnera. Niekto by mohol namietať, že je to presladené a príliš americké, ale aj tak to má pre mňa neodolateľné čaro. A navyše sa zdá, že film má aj isté nadčasové kvality, keďže do knihy 1001 filmov, ktoré musíte vidieť než umriete bol pridaný s odstupom času, až v roku 2013 (zvyčajne je to naopak - film zostarne a z knihy vypadne). "Field of Dreams" je film pre divákov, v ktorých ešte ostal kúsok dieťaťa a ktorí ešte dokážu snívať. (07.11.2021)

Svou nepolevující tajuplnou atmosférou a chováním hlavního hrdiny mi Hřiště připomnělo realističtější Vykoupení z věznice Shawshank, ale zatímco u Shawshanku je na konci poměrně jasné, proč ke všemu docházelo tak, jak k tomu docházelo, zde vyvstává mnoho otázek, které brání spoluprožít dojemné finále. K hřišti snů vedou dvě cesty, snazší a obtížnější, obě jsou silně ovlivněné baseballem (kterým by v jiné historce mohla nahradit jakákoliv v čase neměnná záliba). Jít po té snazší znamená sledovat (nepříliš) sentimentální drama dvou postav a jednoho splněného snu. Zdolávání obtížnější cesty nastoluje otázky… spoustu otázek. Řekněme, že filmu klasifikovanému jako fantasy neklade realita žádná omezení, tudíž si může dovolit plynulé přecházení mezi přítomností a minulostí, mezi světem mrtvých a živých. Zvědavost mi ale nezabrání bádat nad tím, proč věci fungují zrovna takhle a ne jinak. Ve světě bez pravidel se ztrácím. Z jakého důvody někteří „návštěvníky“ vidí a jiní nikoliv? K čemu musí dojít, aby lidé otevřeli oči a mysl? Tohle není ve filmu nijak vysvětlováno a se zvláštní samozřejmostí se očekává, že všichni diváci přijíždějící v samém závěru „uvidí“. Jenže co vlastně? Dobrovolně zapomenutá a dozajista přelomová šedesátá léta, k nimž je neustále odkazováno? Své nenaplněné touhy? (Ne)obyčejný baseballový zápas? Další otazníky zatěžují důvody, z nichž ke všemu dochází. Těžko odhadnout, kdy jde o osud a kdy o náhodu. Zda-li má být daný člověk v danou dobu na daném místě, anebo nemá. Neodchází snad Terrence Mann (na rozdíl od Joea Jacksona fiktivní postava) před koncem filmu napsat knihu o Rayově otci a neuzavírá se tím pomyslný kruh podobně jako v Donnie Darkovi? Můj přístup je na podobný typ filmu asi příliš racionální. Neprozíravě vyžaduji stabilní informace ohledně nestabilních jevů. Tak jako tak jsem si Hřiště snů nádherně vychutnal. Každou vteřinu napjatý, k čemu dojde vteřinu následující, od srdce fandící chlápkovi, který se poprvé v životě rozhodnul udělat něco spontánního. Zčásti proto, že mu to někdo řekl, zčásti proto, že to tak jednoduše cítil. Třeba právě v tom tkví nesmírně prosté, nesmírně povzbudivé poselství filmu – jdi za svým srdcem. Apendix: S až opovážlivou nadějí vzhlížím ke druhému zhlédnutí, které, jak věřím, zážitek stejně jako u Shawshanku vynese do nebeských výšin. 85% Zajímavé komentáře: tron, Ichabod (17.07.2009)