Reklama

Reklama

Mujô

  • Japonsko 無常 (více)

Recenze (4)

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Ač to nemusí být ihned, především díky incestnímu tématu patrné, skutečnými hlavními postavami jsou vedle mladého nihilisty Masaa jeho duchovní protivník, ale zároveň i alter ego, mnich Ogino. Na kontrastu těchto postav je vystavěn celý film - film o porušování konvencí v chování a hlavně představivosti - v němž je skutečným vyvrcholením a osvětlením pro diváka, jak správně poznamenal uživatel stub, závěrečné střetnutí dvou soupeřů. V tom je film nejzajímavější - jeho (nevím do jak zneklidňující míry, Japonsko neznám) útok na náboženství, v němž se odhaluje uctívání buddhistických symbolů jako klanění se vlastní potlačované a skryté touze (často značně perverzní i u těch nejčistších, jak ukazuje dějová linka se sochařem posvátných soch). Právě sakrální prostory (klášter, místo nejkrásnějších incestních chvil) a předměty (sochy) jsou znakem, symbolem, signifikantem této touhy, kterou svou vlastní podstatou jakožto nedotknutelně čistých (fyzicky i duševně) objektů mají zakrývat. Ale jak vidíme, nedokáží to docela, a pak můžeme sledovat dvě strategie, jak se z tohoto faktu plynoucí životní nejistotou vypořádat: buď vědomým cynismem jako Masao, nebo jako zbabělý mnich, doslova marně prchající před uvědoměním si vlastní touhy, a tedy slabosti, kterou se snažil vytěsnit útěkem do konvencí společnosti a náboženství. /// Film je také velice výrazný svou formální stránkou, najmě kamerou - využije snad všechny techniky z tehdejšího kameramanského katalogu. ()

stub 

všechny recenze uživatele

S jistou nadsázkou lze říci, že Masao je typově takový japonský antikrist (není to zdaleka přesné, ale na druhé straně to dobře vystihuje rozdíl mezi jejich a naší religiozitou). Byť je to opravdu tvrdé, hranice dobrého vkusu není jedinkrát překročena. Problematika zažitých norem, prolínání osobních prostorů a souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi, je podtržena motivem incestu, jednoznačný vrchol představuje konfrontace Masaa s mnichem. Nemilosrdná důslednost evokuje Imamuru, syrovost Oshimu, projev Yoshidu (rozhodně však nejde o žádný kompilát, celkový rukopis je vesměs nezaměnitelný)... ()

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Dlho som nevidel film s takým množstvom interpretácií. Je to oslava nihilizmu a úpadku. Či už morálneho alebo náboženského. Hodnoty na ktorých stojí Japonská spoločnosť sa začínajú pomaly vytrácať. Prichádza perverzita, násilie, zvrátenosť a ateizmus. Film je rozvetvený a v jeho centre stojí mladík, ktorý tým, že nemá zábrany privádza všetkých naokolo do postupnej morálnej záhuby. Nakaboriho kamera do toho lieta priestorom, vyžíva sa v kompozícií a hrá sa so svetlom takým spôsobom, aký je uhrančivý a funguje aj vyše 50 rokov od vzniku diela. Všetko je tam neustále v pohybe. Neustále tam cítiť niečo nevypovedané. Náboženstvo je voči tejto sile strašne slabučké. Džissódži vytvoril antihrdinu, ktorý má pravdu. Jeho úpadok je okorenený deštrukciou rodiny( nie len vlastnej) incestom ale aj znesvätením všetkého čistého. This Transient Life ja silnou výpoveďou, ktorá stojí práve na diskusiách a interpretáciách, pretože si dialóg doslova vyžaduje. Jediné čo mi vadilo bola klasicistická hudba v prvej polovici, ktorá sa do atmosféry podľa môjho názoru nehodila. Inak sa jedná o výrazné autorské dielo, ktoré si zaslúži pozornosť. ()

Germanicvs 

všechny recenze uživatele

Zřejmě dozvuk bouřlivých šedesátek v uhrančivém vizuálu poklidně takřka plující kamery. Masao je možná ztělesněním našich zvrácených skrytých přání, které se choulí kdesi v šedi a mlze podvědomí a neodváží se vystoupit na povrch fádní reality. Buddhistický klášter je v tomto světě prost meditací a stává se prostorem, svědkem a útočištěm zapovězených mileneckých hrátek a zbytečných obětí. ()

Reklama

Reklama