Saraband

Ať se děje, co se děje, Bergman si točil pořád to svoje i v novém tisíciletí a pořád to má něco do sebe. Tolik mnou kýženého blockbusteru v jeho podání se už asi nedočkám, ale už jsem se s tím smířil. Saraband je velmi pomalý film, snad i v rámci Bergmanovy tvorby je to velmi pomalý film. Komunikace mezi postavami funguje převážně na principu dlouhosáhlých monologů, které mi nepřišly příliš reálné a které by byly bývaly dokonalou nudou, nebýt zpestření v podobě povahy Johanova syna - Henrika, který jako jediný přináší do rodinné idylky trochu napětí a filmovosti. Snímek mě zaujal dokonale se v průběhu zlepšující kvalitou. Mluvení Liv Ullmann do kamery bylo v počátku strašně rušivé a nevěrohodné. Je to k nevíře, ale zhruba od poloviny začíná mít film docela spád. Ale i tak to není hlavní důvod, proč nakonec dávám přes větší kritiku ještě poměrně kladné hodnocení. Tím je obsah dialogů a fakt, že je psal 85-ti letý člověk pro své dlouholeté, téměř stejně staré, kolegy. Nebylo těžké si význam rozhovorů o smrti či smyslu života převést přes filmové postavy do reálných lidí a bylo velmi zajímavé zjišťovat, jak to vidí takto nadaný člověk na sklonku svého dlouhého života... (14.02.2007)

Bergmanovo krutě sarkastické loučení, ve kterém už se spíš jen vzdáleně zrcadlí jeho svébytná obraznost. Pár záběrů má úchvatnou vnitřní sílu, znepokojivou kompozici, která přináší zjitřenou nejistotu na prahu skutečnosti a snu. Jako v případě Scén z manželského života i tady jdou do popředí postavy a většina intenzity a prožitku pramení z jejich propracované psychologie. Bergman se s notnou dávkou sarkasmu vrací k osudu Marianne a Johana – zatímco ona si zachovává sympatickou křehkost a zranitelnost, schopnost mateřsky poutat, bolestínský Johan se definitivně změnil v mrzoutskou a vnitřně zlobnou karikaturu sebe sama. Saraband tančí s divákem pomalu a melancholicky, odkrývá témata lásky, pochopení, vášně i stáří s určitým skeptickým pošklebkem. Scéna, kdy bývalí manželé po letech uléhají do jedné postele nejlépe zračí tu zvláštní iluzornost pochopení, která dovede zaplašit strašlivé duševní běsy. Bergman nechal dveře pootevřené. Pro mladé a přicházející je tu šance překonat chyby a viny starých, jenže čas je pohříchu cyklický – a nikde není psáno, že Johanova vnučka Karin nepodlehne stejné danosti jako její předkové, ke kterým je poutána zraňující láskou. Saraband je formálně lehkým, vnitřně ale neobyčejně naléhavým a propracovaným rozloučením Ingmara Bergmana s filmem i životem, tedy dvěma fenomény, které v jeho díle tvoří nedílnou jednotu. (25.05.2009)

I ve stáří nepolevuje ničivá ambivalentnost vztahů, které nám občas dovolí vzlétnout k nebesům, aby nás pak nechaly volným pádem dopadnout do lepkavého močálu. Marianne a Johan nemohli žít pořád spolu (hlavně díky Johanovým nevěrám), ale nikdy se od sebe v lásce úplně myšlenkově a citově neodloučili. Rezignovaně, ubiti životem, tuší, že jde o jejich poslední setkání. Henrik hluboce věří, že se po smrti seká se svou ženou, na které byl, stejně jako nyní na dceři, naprosto závislý. Jeho slabost se nejvíce projeví ve scéně v kostele, kdy přizná svou nenávist k otci a kdy se poodhalí jeho celoživotní boj se sexualitou. A právě v nesmiřitelném odhalování pekla i krásy vnitřního života milujících a nenávidících lidí (často spojující oboje v jedno) spočívá nádherné Bergmanovo mistrovství. (03.04.2009)

Dovolím si začať tento komentár (aj keď sa to možno nehodí) v štýle Pulp Fiction. SARABANDA 1. starý španielsky tanec voľného tempa vážneho rázu, 2. hudobná skladba podobného rázu, Slovník cudzích slov, SPN 1979 ... Posledný Bergmanov film sa nijak nelíši od predošlej tvorby autora (čo však aj mierne zamrzí) a celý vlastne funguje ako pokračovanie Scén z manželského života rozdelený do desiatich epizód. Bergman tu opäť uplatnil princíp v ktorom hlavná hrdinka hovorí do kamery, oboznamuje diváka so svojimi postojmi a náladami , čím má snímka na jednej strane zaujímavú výpoveď a na druhej mierne reportážny charakter. Váhal som medzi 3-4*, nakoniec prilepšujem z úcty k veľkému režisérovi. Už pomaly začínam mať tých Bergmanových filmov akurát dosť. (02.11.2007)

Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo. (17.10.2007)