I Vespri Siciliani
Obsahy(1)
Grand opéra o pěti dějstvích na libreto E. Scribea a Ch. Duveyriera o tragickém vztahu otce a syna na pozadí palermské vzpoury. Účinkují: R. Mantegnaová, J. Osborn, R. Frontali, M. Pertusi a další. Sbor se sbormistrem R. Gabbianim a orchestr Římské opery řídí Daniele Gatti... Verdiho francouzská opera Les Vepres Siciliennes (Sicilské nešpory), která měla světovou premiéru v polovině 19. století v Pařížské opeře, byla inspirována skutečnou historickou událostí, která se odehrála v Palermu na Sicílii. Na Velikonoční pondělí 1282, když se rozezněly zvony, svolávající věřící na večerní pobožnost, rozlítil se dav na francouzského vojáka, který obtěžoval sicilskou nevěstu. Vypukla vzpoura místních obyvatel a všichni Francouzi ve městě byli do jednoho pobiti. Verdi trval na tom, že libretistou pro jeho nové hudebně dramatické dílo bude vybrán slavný francouzský dramatik Eugene Scribe, který dobře rozuměl náročným požadavkům velké francouzské opery. Vyžadovala pětiaktové členění, rozsáhlý balet, četné sbory a prostor pro okázalou jevištní podívanou... Ve Verdiho opeře se odehrává vnitřní konflikt v postavě Henriho (John Osborn), který je vůdcem sicilských povstalců. Miluje vévodkyni Elenu (Roberta Mantegna), která se chce pomstít Francouzům za to, že popravili jejího bratra. Jejich společným nepřítelem je Vít z Montfortu (Roberto Frontali), francouzský guvernér Sicílie. Do Palerma se tajně vrací sicilský vlastenec Procida (Michele Pertusi). Elena a Henri s ním spřádají plány, jak porazit Francouze. Z Palerma vychází slavnostní průvod, slavící několikerou sicilskou svatbu. Během ohnivé tarantely úmyslně pobízí Procida francouzské vojáky, aby unesli sicilské nevěsty. Francouzové oslavují svůj galantní úspěch a Sicilané tiše zuří. Překvapený Henri se dozví, že Montfort je jeho otec. Před mnoha lety totiž unesl a zneužil jeho matku. Ta pak vychovala syna v nenávisti vůči neznámému otci. Když se Procida a Elena pokusí zavraždit Montforta na plese, zadrží Henri v poslední chvíli jejich ruku. Guvernér nechá zatknout sicilské povstalce a zároveň je odsuzuje na smrt. Když Elenu navštíví Henri ve vězení, vévodkyně jím zpočátku pohrdá. Když jí ale vysvětlí, proč bránil francouzského guvernéra Montforta, dívka mu promíjí. Montforte odsoudil Elenu a spiklence na smrt. Henri prosí za jejich životy. Guvernér slíbí, že je ušetří, pokud Henri veřejně přizná, že Montfort je jeho otcem. Henri neochotně souhlasí a šťastný guvernér ohlašuje jeho svatbu s Elenou. Má to být výraz veřejného usmíření mezi Francouzi a Sicilany. Procida svěřuje Eleně, že zvuk svatebních zvonů je signálem, kdy Sicilané zahájí revoltu proti francouzským utlačovatelům. Elena je vyděšena a snaží se obřad zastavit. Ale nezdaří se jí to. Za zvuku večerních zvonů vypukne strašlivý masakr, který skončí drtivou porážkou Francouzů. (Česká televize)
(více)Recenze (2)
V titulcích pořadu uvedeno: český název Giuseppe Verdi: Sicilské nešpory; originální název Giuseppe Verdi: Les Vêpres siciliennes; režie Alessandra De Sanctis; divadelní režie Valentina Carrasco. ()
Už v době vzniku opery někteří Verdimu vyčítali, že použil historický rámec jen jako kulisu k milostnému příběhu. Dá se proto do jisté míry pochopit, že inscenátoři se rozhodli vizuelně nerespektovat ani Verdim zvolený historický rámec a posunuli děj kostýmy, rekvizitami i doprovodnými scénami kamsi do současnosti. Jenže tím vznikla nepříjemná dichotomie sluchové a vizuální stránky inscenace. O něčem jiném se zpívá a něco jiného se hraje. Tam, kde se zpívá o katovských sekyrách a dýkách, se objevují pistole, na jevišti se odehrávají mnohem brutálnější scény znásilňování a mučení v jakémsi diktátorském režimu, než jaké by odpovídaly zpívanému textu a také zabarvení hudby. Zkrátka je cosi schizofrenního v tomto římském moderním vizuálním pojetí Sicilských nešpor. I v té modernosti ale režisérka zůstala jen někde na půl cesty. Když už chtěla převyprávět Verdiho jinak a zcela po svém, mohla být mnohem současnější a použit i různé vizuální světelné nebo videoefekty, které dokáží mnohem víc přiblížit klasická operní díla současnému divákovi, než jak se to povedlo zde. Takto svým nedotaženým přístupem jen podtrhla už tak dost nelogičností v libretu a málo uvěřitelných zvratů v konání jednotlivých postav. Po hudební stránce není tomuto představení co vytknout, orchestr, dirigent, sólisté i sbor, dokonce i taneční choreografie, to vše bylo na špičkové úrovni. Škoda toho ne příliš zdařilého režijního pojetí, které jen opakuje to, čím často trpí současná operní režie ve snaze za každou cenu se zviditelnit a přitom upadá jen do režisérské machy plné mezinárodně opisovaných klišé. ()
Galerie (20)
Photo © Yasuko Kageyama
Reklama