Vítězný lid

Jasná ukázka toho, že socialistická ekonomika dohnala a předehnala tu kapitalistickou již hluboko v sedmdesátých letech. Zatímco voskové figuríny ve slavném muzeu Madame Tussauds v Londýně dodnes stojí jak sochy a nikdy se nepohnou, v Československu za normalizace je naše šikovné ručičky vyrobily tak skvěle, že voskovci klidně chodili po ulicích a dokonce byli obsazováni do filmů, jako je např. tento. Zde dokonce výhradně, protože normálního herce jsem tam žádného neviděl. Ovšem všem měřítkům se vymyká to, co hrálo Gottwalda. Ta jeho strojová pomalá mluva v jakémsi podivném nářečí mě bude ještě dlouho pronásledovat v nejhorších snech. Mám následující teorie: a) jednalo se o mimozemšťana, který se před natáčením učil česky někde na Moravě tak maximálně dva měsíce b) tomu herci nakecali, že ve filmu představuje Gottwalda už v době, kdy ležel v mauzoleu na Vítkově, takže tomu svou mluvu a gesta přizpůsobil, do konce natáčení si nevšiml, že pořád žije c) herec si uvědomoval, že po skončení natáčení bude za svůj tragický výkon zastřelen, takže mu tréma svázala hlas i ruce. Jinak je zajímavé, že odkaz tohoto filmu stále žije. Evidentně se jím inspirovali marketingoví mágové jistého nejmenovaného hnutí, neb si za své hlavní heslo zvolili větu, která ve filmu také zazněla: "Nežvanit a makat." Pravda, to "soudruzi" u toho hnutí chybělo, asi nechtěli platit Traplovým potomkům autorské poplatky. (18.01.2018)

Téměř dvouhodinové "drama", odehrávající se v nejrůznějších pohovkách, křesílkách, konferenčních sálech a stolových společnostech. Namaskovaní herci odříkávají "dokumentární" věty za jednotlivé politiky. Věty jsou často autentické, kontext hrubě zkreslen. Július Pántik jakousi záhadou nebyl za předvedený výkon zavřen ani zastřelen, byť jeho herecké podání silně zvýrazňuje Gottwaldovu postupující syfilis. Celý příběh je traktován div ne jako poslední dnové Krista, obzvláště procházka Gottwalda s Nejedlým nad Prahou neodbytně přivolává takové konotace. Je to skutečně velmi špatné a nestojí to za vidění. Pro zájemce - ano, je to barevné. (11.05.2007)

Pominu, že je to poplatné tehdejší době a že demokratičtí politici jsou tu vykresleni jako bezcharakterní intrikáni, nic jiného ani čekat nelze, to je ten nejmenší problém. Ale takto nenapínavé a impotentně natočené "dokudrama" se jen tak nevidí. "Režisér" Trapl prostě postaví kameru a herci před ní tupě deklamují naučené monology, přičemž střihu je pomálu, takže výsledkem je hromada statických záběrů s oživlými voskovými figurínami. Sledovat to téměř celé dvě hodiny vyžaduje značnou dávku masochismu. Navíc Trapl neumí pracovat s komparsem. Kamera zabírá pár desítek nudících se statistů, přičemž tvrzení, že jich je "statisíce", je více než úsměvné. Třešničkou je neskutečně prapodivný výkon Júlia Pántika v roli Klémy, který tu vypadá jako v posledním stádiu své syfilidy a jehož hlasová dikce chvílemi hraničí s parodií. Vlastně se až divím, že normalizační cenzoři něco takového vůbec pustili do kin...________P. S.: Když se na obrazovce objevila Světla Amortová, chtělo se mi hodit šavli. (14.03.2015)

Vávrovy filmy se pochopitelně vyznačovaly silným propagandistickým zabarvením, ale zároveň byly zručnou filmařinou s výborným vedením herců. To se v případě Trapla nekoná. Úmorné dialogy čtené z dobových záznamů prkenným herci se rozhodně vávroskému stylu ani nepřibližují, ačkoliv se o to moc a moc snaží. Tupost režiséra nejspíš vycítil i dvorní představitel Gottwalda Bohuš Pastorek a rozhodl se raději v tomto veledíle nevystupovat. Z profesionálního hlediska jistě dobře udělal. Na druhou stranu dal prostor Pántikovi, z jehož podání prvního dělnického prezidenta musely brát všechny hlavní propagandisty mdloby, protože díky němu určitě spousta lidí musela chtě nechtě sympatizovat s reakčními živly. Hrozná záležitost. (14.04.2012)

Na podobných komunistických opusech je největším kamenem úrazu jejich nedramatičnost, nikoliv stranickost. Klasický film je většinou o tom, jak hrdina (hrdinové) proti něčemu bojují (většinou proti přesile, v akčních filmech proti přesile generovaných, beztvárných nepřátel). Zde ovšem nebojuje nikdo s nikým, protože všichni čeští obyvatelé byli v tehdejší době (jak jinak než) komunisty. Když tedy nepočítáme několik bezmocných, zhýralých (a rozháraných) boháčů, které stejně nikdo z jejich okolí očividně nemá rád, neexistuje zde vlastně žádná reálná hrozba, tím pádem chybí i drama. Buržoustové samozřejmě nemohou vyhrávat ani na chvíli, tak se většina jejich „záškodnictví“ omezuje na pouhou nepoctivost, či nemorálnost (ke které klasicky patří víno, ženy, jazz). Proto je ten film tak příšernej (ne nezbytně proto, že by byl komunistický, či levičácký – ostatně vezmeme-li to objektivně, tak se nejen většina filmařů, ale vůbec umělců dvacátého století přiklánělo k levici). Představte si to na (trochu absurdním) příkladu Pána prstenů. Vezměte si, že bychom sledovali děj filmu pouze z úhlu pohledu Mordoru a navíc s tím faktem, že by Frodo Pytlík místo výpravy za zničením prstenu podnikl zbabělý útěk z kraje (a předtím by si s Gandalfem pokuřovali dýmky a pokukovali by po Galadriel). Taky by to nebylo zrovna zábavné, co myslíte? (28.12.2015)