Slon

Syrová filmařina, která si svůj účel plní do puntíku přesně - tedy, skoro přesně. Stylistický minimalismus a emocionální odtažitost fungují bravurně, dokud se nedostává ke slovu očekávaný závěr. Tehdy se divák stává svědkem šokujícího úpadku lidského ducha a bezpředmětného násilí, které v něm ale vinou nulové emoční odezvy ze strany postav nijak výrazně nerezonuje. Jinak se však jedná o dílo bezesporu originální a podnětné, svou zajímavou časovou výstavbou, uvěřitelností většiny postav a jasnou vizí překonávající i známější Villeneuvovu Polytechniku.. (28.09.2018)

Ticho pred búrkov. Vyžmykané do poslednej kvapky. Filmársky obdihuvodne precízne, ale obsahovo (formálne nie) nič moc. Gun Van Sant to natočil mimo režíjnych postupov z vlastnými krutými a doslova chladnými postupmi. Celá hodina je vlastne iba také to stupnovanie, ale poriádna gradácia je až v posledných (presnejšie 15) minútach. Možno to na mna neposobili tak psychický jak malo, ale dosavadný strih a opakované scény to zachranili.80% (10.04.2013)

Smysl tohohle filmu mě asi obešel hodně velkým obloukem. Vezmu to popořadě. Na začátku jsou nám ukazováni studenti školy při svých obvyklých denních činnostech. Tyhle pasáže byly zbytečně dlouhé a neměly absolutně žádnou výpovědní hodnotu. Pochopila bych, kdyby nás chtěl režisér seznámit s postavami kvůli tomu, aby nás diváky pak výrazněji zasáhla jejich smrt, ale to se nepovedlo, protože při masakru už jim tu pozornost nevěnoval. Krom dlouhých záběrů na teenagery tam bylo i pár (ne)duchaplných záběrů jen tak do prázdna, ve kterých se nic nedělo. Ty by možná byly dobré, kdyby byly použity v jiném kontextu na dokreslení atmosféry (například dlouhý záběr pomalu klouzající po tvářích mrtvol v jídelně, takový mi v druhé části filmu docela chyběl), ale Van Sant je použil ve chvíli, kdy je divák už tak dost ukolébaný a tímhle tomu rozhodně nepomohl. Naopak. K jádru věci se po hodině ničeho dostáváme až dvacet minut před koncem. Těšila jsem se, že aspoň v tu chvíli to bude pořádná řežba, jak upozorňuje hezčí ze zabijáků před vstupem do budovy, jenže zase nic... Nevadilo by mi, že tam není žádná krev a všechno to zabíjení je jen naznačeno, kdyby to však bylo natočeno pořádně. Ale krom krve tam nebylo ani nic dalšího. Skoro nikdo nekřičel, nepanikařil, a jestli panikařili, tak to tedy rozhodně nebylo vidět. Za všechno mluví scéna s černochem Bennym. Co mi ale na filmu vadilo úplně nejvíc? Nejenže nenabídl kvalitní řežbu a krveprolití, ale neobjasnil ani důvody, proč k celému incidentu došlo. Z toho, že se dva kluci líbají ve sprše, vážně nepochopím, co je vedlo k vystřílení svojí školy. Autor se mnohem víc věnoval charakterům vedlejších postav a na hlavní protagonisty úplně zapomněl. Ale abych jen nekritizovala, byly tam dva momenty, kdy mi běhal mráz po zádech. Poprvé to bylo ve chvíli, kdy Alex hraje na piano, to bylo hezké. No a podruhé mě dostal opět Alex svým rozpočítadlem na konci. Takže ano, v poslední minutě filmu se mi sevřelo hrdlo, to uznávám. Kdyby takový byl celý film, byla by to paráda, ale takhle... (20.12.2015)

Elephant je natočen s chladným odstupem. Pár lidiček, jejichž osud bude za pár hodin zpečetěn, je nám představeno jménem a lehce naznačeno, co jsou zač, ale tím to končí. To je v pořádku, nestojím o citové vydírání a o připoutání k postavě, kterou mi záhy někdo zastřelí, k postavě, která je vzácná už tím, že je to prostě člověk. Odtažitost je ale dovedena až na samu hranici. Křik, hysterie, panika, cokoli emocionálního ze strany obětí či vrahů, jakýkoli přirozený akcent .... to vše asi považoval Gus van Sant za přiznání postoje nebo za slabost a nechtěl se namočit. (05.02.2007)

Počujem hudbu. Žalospevnú polyfóniu zloženú z krokov na chodbách, tlmených ozvien a vzdialených výkrikov. Nie, tento film skutočne nie je "o deťoch", tzn. o ich psychológii. Nie je žurnalistickým pohľadom na danú tému, nechce ponúkať "informácie", nie je "absyntovkou" a nie je dokonca ani psychologickou prózou. Je poéziou, je hudbou, je pietnou spomienkou. Tento film je o echu duší, ktoré sa ukrývajú v škole, v stenách, v laviciach. Pomalé jazdy kráčajúce za hrdinami sú hudobnými témami, najskôr roztrieštenými, neskôr spojenými do jednej miestnosti, do jedného mohutného hluku. Svojou rezistenciou voči potrebám rozprávania, svojim zotrvávaním na miestach, kde sa to celé odohralo, zábery simulujú stav "akoby tie steny mohli hovoriť" a tie steny aj skutočne hovoria, či skôr spievajú. Stačí sa len započúvať. A aj pohľad na ne sprítomňuje tragédiu ako nejaký krvavý pomník. Akoby sa po chodbách už prechádzali len nejakí duchovia. Každý záber sa potom napĺňa zlým tušením a tragikou. Spôsob rozprávania osudy postáv schválne prepája, neviaže sa na individualitu, ale na celú komunitu a nie je tak len nejakou "fintičkou", či postmodernou hrou (prirovnanie k Tarantinovi je vyslovene retardované).  V podstate zobrazuje celú túto drastickú udalosť práve ako akúsi neuchopiteľnú udalosť naplnenú neuchopiteľnými emóciami, pretože aj sama smrť je neuchopiteľná, nieto ešte masová vražda. Tým pádom vidíme istú nezaceliteľnú ruptúru, či trhlinu, ktorá zastihla jednotlivcov, komunitu, mesto, národ (pozri pomník na ostrove Utoya). Elephant vlastne zo samotnej školy vytvára pomník spievajúci žalospev nad hrobom detí a sprítomňujúci túto udalosť ako udalosť. P.S. Priamu a priznanú inšpiráciu pre film hľadajte v Tarrovom Satanskom tangu. (14.09.2021)