Slon

Gus Van Sant je prefíkaný. Vedel čo a a ako sfilmovať, aby vzbudil rozruch a vyvolal diskusie. Pritom jednak neprišiel po filmárskej stránke s ničím novým a druhak sa autorsky k ničomu nevyjadril. Ale aj tak dávam štyri hviezdy. Pretože mi  pri jeho filme tuhla krv v žilách. (11.07.2003)

Van Santův pohled na obyčejné žáky, jedné obyčejné školy, kde nakonec dojde k velké tragédii. Režisér vyloženě neodsuzuje, jen chladně vypraví, co se mohlo odehrát v hlavách nijak výrazných mladíků předtím, než se odhodlali k jednomu z největších masakrů na americké střední škole. Gus Van Sant nepřichází s ničím novým ale i tak z jeho pohledu mrazí. (05.09.2023)

Počujem hudbu. Žalospevnú polyfóniu zloženú z krokov na chodbách, tlmených ozvien a vzdialených výkrikov. Nie, tento film skutočne nie je "o deťoch", tzn. o ich psychológii. Nie je žurnalistickým pohľadom na danú tému, nechce ponúkať "informácie", nie je "absyntovkou" a nie je dokonca ani psychologickou prózou. Je poéziou, je hudbou, je pietnou spomienkou. Tento film je o echu duší, ktoré sa ukrývajú v škole, v stenách, v laviciach. Pomalé jazdy kráčajúce za hrdinami sú hudobnými témami, najskôr roztrieštenými, neskôr spojenými do jednej miestnosti, do jedného mohutného hluku. Svojou rezistenciou voči potrebám rozprávania, svojim zotrvávaním na miestach, kde sa to celé odohralo, zábery simulujú stav "akoby tie steny mohli hovoriť" a tie steny aj skutočne hovoria, či skôr spievajú. Stačí sa len započúvať. A aj pohľad na ne sprítomňuje tragédiu ako nejaký krvavý pomník. Akoby sa po chodbách už prechádzali len nejakí duchovia. Každý záber sa potom napĺňa zlým tušením a tragikou. Spôsob rozprávania osudy postáv schválne prepája, neviaže sa na individualitu, ale na celú komunitu a nie je tak len nejakou "fintičkou", či postmodernou hrou (prirovnanie k Tarantinovi je vyslovene retardované).  V podstate zobrazuje celú túto drastickú udalosť práve ako akúsi neuchopiteľnú udalosť naplnenú neuchopiteľnými emóciami, pretože aj sama smrť je neuchopiteľná, nieto ešte masová vražda. Tým pádom vidíme istú nezaceliteľnú ruptúru, či trhlinu, ktorá zastihla jednotlivcov, komunitu, mesto, národ (pozri pomník na ostrove Utoya). Elephant vlastne zo samotnej školy vytvára pomník spievajúci žalospev nad hrobom detí a sprítomňujúci túto udalosť ako udalosť. P.S. Priamu a priznanú inšpiráciu pre film hľadajte v Tarrovom Satanskom tangu. (14.09.2021)

Už druhý film od Santa, v němž je režisér spíš nezaujatým pozorovatelem události než jejím konstruktérem. A musím říct, že tato zdánlivě chladná a odtažitá metoda dokáže velmi solidně vyburcovat naše emoce a nechat nás prožít si přesně to, o co Gusovi šlo. Dlouhé jízdy kamery a snímání jednotlivých osudů, které se několikrát protnou, aby nakonec vyvrcholily v nevyhnutelné, počítačem inspirované vyvražďovačce na půde střední školy, zanechají diváka jako opařeného. Bravo pane Sant. Dokázal jste to již podruhé. Smůla pro vás, že nejdříve jsem viděl novější Paranoid Park, kde uplatňujete tutu metodu v pozměněné a možná důslednější a intimnější formě, a tudíž pro mě Elephant nebyl až takovým překvapením. Ale i tak jsou to sakra dobré čtyři hvězdičky, ne-li čyři a půl. (21.05.2010)

Jenom stručně budu film charakterizovat. Dramatický efekt ano, ale styl filmu je podán takovým zplošťujícím způsobem, že nevysvětluje ani nekomentuje. Mně tady chyběl alespoň nějaký zacílený psychologický rozbor, který by mohl vyvážit dějovou výstavbu. A některé scény jsou vypočteny jenom na efekt. Nejzřetelnější je to právě ve střelbě do lidí. (05.06.2011)