Radúz a Mahulena

Nostalgická spomienka na detstvo, i keď v tomto prípade išlo o miernu nočnú moru. Možno som ako dieťa nechápal ani tie nahé ženské telá v niečom, čo som považoval za rozprávku. Dnes dokážem oceniť fakt, že sa celý príbeh odohráva v exteriéroch, respektíve v prírode s minimom záberov na stavby. Výrazne divadelne štylizované herectvo ale spôsobuje, že po polstoročí ide dnes už viac menej o nie príliš jednoducho stráviteľný experiment. Dej je jednoduchý, čiže aj dvojhodinová stopáž pôsobí neúmerne látke. Ale kvitujem Třískovi, že vydržal takmer nahý nakrúcanie vo vysokohorskom prostredí, občas je aj vidno, že tu niekedy zdatne fúkalo. (17.04.2021)

Nejprve jsem četla stejnojmenné drama Julia Zeyera, pak teprve jsem viděla film. Musím říct, že se mi více líbila literární předloha. Film velice dobře navozuje atmosféru, má oslovující barevnost, hudbu i herecké výkony. Jaksi mi tam přebývaly některé erotické motivy (teď nemyslím mezi Radúzem a Mahulenou, tam je jiskření zcela na místě - to je ta ústřední láska silnější než nenávist i kletba). Navíc mi chyběla slovesná poetika -např. zosobněná pohádka, kterou jsem nedokázala tolik vnímat v obraze a ve filmu. Jak kniha, tak i film je spíše "pohádkou" pro dospělé, a to spíše lyrickou - dramatem lásky a nenávisti a jejich souboje. (17.10.2012)

Radúz a Mahulena v režii Petra Weigela představuje v československé kinematografii naprosto ojedinělou záležitost, jakých se zase moc neopakuje. Ryze impresionistické dílo s rozpohybovanými obrazy předčasně zesnulého malíře Jana Preislera. Kombinace hudby Josefa Suka, mluveného libreta Julia Zeyera (nepatrně upraveného dramatikem Josefem Topolem) a fascinujícími divadelními výkony doslova hvězdného obsazení představuje pro diváka náročnou, o to však více strhující podívanou. Radúz a Mahulena v tomto provedení vyráží dech i po více než půlstoletí. Rozhodně nejde o podívanou pro každého, ale mně osobně tento snímek vyráží dech zas a znova. Nejen díky fantastické kameře Jiřího Kadaňky a při pohledu na množství spoře oděných mladých mužů, které kamera fascinovaně snímá... (17.04.2021)

Až překvapivě věrná filmová adaptace pohádkového dramatu Julia Zeyera zachovává originální atmosféru a oživuje původní secesní poetiku díla. Ačkoliv je celý děj lokalizován do exteriérů (připomínajících svou dekadentní náladou, motivy a tvaroslovím malby Jana Preislera), nepozbývá svého originálního divadelního ladění, které je komorní, nebo lépe řečeno intimní (v intencích intimního jeviště, preferovaného moderním divadelnictvím fin de siècle). Soběstačné obrazy jsou naplněny básnickými dialogy a skvostnou hudbou a příběh se odehrává veden zpřítomňovanou osudovou melodií lidských niter. Filmu se tak podařilo spojit různá samostatná díla: Zeyerovo drama, Sukovu symfonickou hudbu a Preislerovu výtvarnou tvorbu (se Zeyerovou prací nesouvisející jen zdánlivě). Gesamtkunstverk. (23.08.2009)

...milenci v okovech nejkrásnějšího citu. Kletbu a zlé čáry strhne jen proud lektvaru silného, magická orchestrace, která nese se zpod klenby nebesky blízké, láva lásky, čiré, trpělivé, věčné. Velebím tu smyslnou baladičnost, cudně erotickou obraznost, charismatickou pochmurnost, to pokorné vnuknutí tónů pro jazyk, odevzdání se nadpozemskému přednesu hereckého božstva, tajnosnubné "vílí" poetice vábení bájného čarokraje... (06.11.2016)