Radúz a Mahulena

Krásná ukázka toho, že dobrý film může vzniknout i bez velkých kulis a triků. Snímek stojí a padá s hereckými výkony, jež jsou skvělé jako v případě krásné Magdy Vašáryové nebo démonické Jaroslavy Adamové. Pravda, někteří herci občas mají trochu problém mírnit svůj divadelní projev (hlavně pan Tříska), ale nikdy nepřekročí pomyslnou hranici snesitelnosti. Radúz a Mahulena je originálně natočené milostné drama (ne pohádka!), které dokáže zaujmout i po více než třiceti letech. (13.04.2009)

Proč čelenky ty podivné všichni herci měli? Ony ty kostýmy stály za ehm, ehm. Ergo je hulič první autor. Děj zase přeskakuje, minulost střídá přítomnost, a je v tom zmatek. No, tohle pro mne není a měl jsem problémy jak s dějem, tak i postavami. Možná bych uznal jako plus hudbu, ale když každou chvíli vybuchla jak puma, tak mne to iritovalo. Ale přesto dávám za ni desítku a druhou za to, že mne snímek přinutil nahlédnout do originálu a přelouskat pár „veršíků“. Tím jsem zjistil, že si autor téhle podivnosti s originálním textem nějak hlavu nelámal. (30.10.2019)

Divadelní kus převedený na filmové plátno tak, že až oči přechází. V tomto filmu musím poukázat na skvělou práci garderobiéra a dobře vybrané exteriéry. Film na mne působí báječně jako celek - takhle si lze představit pověst přetavenou do pohádky. Jenom hudba mohla být trochu výraznější, protože vím, že je k tomuto představení prostě nádherná. (02.09.2009)

Jako malá, když jsem to viděla poprvé, jsem nemohla přijít na chuť neobvyklým maskám, těm širokým čelenkám. A velice silnému líčení. Tak mne rozptylovaly, že jsem hru ocenila až po letech. Ono mi to opravdu víc než film herectvím připomíná divadelní inscenaci v plenéru, ovšem sakra dobře udělanou inscenaci. Zpěvný jazyk, výborné herecké výkony, skoro bych si to měla brzy pustit, abych mohla ten komentář nějak obarvit, je takový nějaký suchý. V žádném případě však nepovažuji, podle vlastních pocitů, za pohádku, ale za dílo pro kultivovaného, sečtělého a nekonvenčního diváka. Byť mu bude za chvíli čtyřicet. Tomu filmu, ne divákovi… (27.05.2008)

Renesančně stylizovaný plakát dost přesně vystihuje zaměření i směřování pozoruhodného dramatického filmového díla. Snaha být moderní a přitom dodržovat dobové vymezení tématu, jež samo bylo do značné míry rovněž adaptací starší tuším Němcové stejnojmenné pohádky, vytěžené z jejích slovenských sběrů, je příjemným kontrastem oproti uřvaným křečovitým modernizacím např. některých shakespearovských divadelních inscenací, v nichž to hřmí motory a niternou prázdnotou takto ztvárňovaného obsahu kamsi do ztracena diváckého zoufalství, rozhořčení i lítosti. Zeyer je nedoceňovaným mágem více moderní než probuzenecké čeké krásné literatury a tam, kde měl zvlášť šťastnou ruku, je to také znát. Spolu s PRINCEM BAJAJOU vznikl tehdy zajímavý diptych, který netrhal na kusy tehdy jako kýč zatracovanou secesi a přitom zachoval i vlastnosti a poetiku tématického archetypu Němcové. Trojí vrstva trochu romantické, trochu civilní a asi relativně nejvíce secesní příměsi byla podpořena invenčními kreacemi Vášáryové mladší a Třískovou i standardními výkony dalších hvězdných protagonistů naší tehdejší Thálie (Medřická, Menšík, Adamíra, Ráž, Brousek nst.). To, co se dnes jeví jako drhnutí, je jen vynalézavost a přiměřená úcta k až "ctihodným" (úvozovky proto, že dnes to slovo je přinejlepším neobvyklé, pokud se nejeví jako vysloveně "pošahané", češtěji výstřední) předlohám. Soudím, že v obém tvůrci přesáhli svou dobovou limitaci a vstoupili na nadčasový pomyslný český Parnassos. (Asi také proto jim zůstávají zavřena dvířka zvaná DVD.) (24.03.2008)