Bubny

Někde jsem si přečetl, že je v tomto filmu hezká hudba, a tak jsem jej chtěl vidět. Už první skladba u titulků mi rvala uši. Tohle není můj šálek kávy. A tyto pazvuky trvaly přes pět minut. Nu a pak celu první povídku. Druhá byla o trempířích, takže jsem se domníval, že to snad bude lepší. Nebylo. Jen první písnička nebyla nejhorší. Pak koukáme na panáčka, a do toho něco co se hudbě podobá. I když už ne tak odporné jako první půl hodiny, přece jen mám o hudbě jiné představy. A o filmu také. I v této povídce je však divák nucen poslouchat pazvuky v pozadí. Třetí veledílo tomu nasazuje korunu a je hanba o něm psát. U mne asi nejhorší hudební film, který jsem kdy viděl. (09.09.2019)

Hodnocená jednotlivých povídek - POLYKAČ TŘEŠNÍ - Z prvních záběrů to vypadalo na něco strašně divného, tak jsem se začal těšit, ale nakonec z toho vypadla obyčejná milostná historka, která kdyby neměla tu magickou kameru, asi by působila nijak. Takhle nějak působí, ale na vyšší hodnocení se to u mě stejně nepřehoupne. (3*) SET - Začátek celkem ok, ale ten konec to mělo zbytečně natahovaný, zvlášť ten masopust působil úplně hloupě. (2*) BUBNY - Podle mě osobně nejlepší povídka, líbily se mi na ní jednotlivé scény a závěr, akorát byla místy utahaná. Výběr hudby tu byl zvlášť divný - něco se hodilo, něco vůbec. (3,5*) CELKOVÉ HODNOCENÍ - Tenhle zapadlý československý snímek je sice zajímavý, ale že by mě nějak víc dostal, to říct nemůžu. Rozhodně nesouhlasím s tím, že je ten film dějově vyprázdněný a že je v něm minimum dialogů (danému uživateli bych doporučil film Mučedníci lásky - tam je dialogů tolik, že se to bude dát spočítat na prstech jedné ruky, i když to je spíš počet vět, co tam zazní, dialog tam snad není žádný). Každopádně jsem to rád viděl. 3* (04.01.2020)

Povídky - Polykač třešní, Set, Bubny. No ve srovnání s tím, co už tehdy natočili Forman, Vláčil, Schorm, Kadár & Klos či Chytilová je to jistě velmi slabé, děj vlastně nijaký, občas to nudí, občas je to trapné, občas to loudí úsměv (třeba když Pavel Sedláček, Viktor Sodoma, Ladislav Potměšil & spol. hrají prosté trampy a namísto překližkových kytar s vypálenou palmou či namalovaným kovbojem, které by se tak daly u dobových trampů čekat, mají bezvadné gibsony na kterých hrají podivnou pop-bigbítovou představu o trampské muzice). Občas film trochu zachraňuje hudba, leč ne vždy. Ovšem kamera kouzlí. Některé záběry jsou nádherné, někdy až abstraktní, někdy nádherně absurdní (anděl na mopedu). Nejhezčí jsou z tohoto pohledu úvodní titulky a první povídka, která má děje nejméně, takže kameraman měl volné pole působnosti. Na tento film se dá dívat jen jako na působivý vizuál, a to ještě nejlépe okem nostalgika, nikoliv však jako na regulérní film. Hodně slabé 3*. (14.12.2014)

Entrée před úvodní povídkou předznamenává, že půjde o spíše o studii atmosféry než o příběhy postav či lépe řečeno manekýn, na které kdosi naaranžoval role. A vskutku je takovou hned první povídka. Milota registruje Prahu poloviny šedesátých let v decentní, neokázalé symbióze s jazzovými vyhrávkami, jimž se překvapivě nedostává ani dravosti ani života, jakým oplývá muzicírování strakonického jazzového orchestru na spartakiádě v Machově – méně ambiciózním, zato hravějším a jazzovějším – Valčíku pro milión. Epizoda lásky (nebo hry na ni) v rámci snímání televizní reklamy je prostá psychologie i citu – vše se spíše odžívá, než žije, jako by se ve scénáři zatrhávaly hotové scény, zatímco nezadržitelně běží čas – k nevyhnutelnému neuspokojení. Ústřední, tragická povídka, baladicky tká dva časy – těch, kteří budou, a toho, jemuž byl všechen čas již odměřen, – a sjednocuje je v prudce krvácející ráně, jíž vše končí, aby je pak rozpletla – a tu pokračující nechala donekonečna či navěky zasahovat vzpomínkou, zpřítomněnou těmi nejméně pravděpodobnými asociacemi i vlastní poraněnou láskou pozůstalých. I zde Milota oslňuje mimořádně bystrou kamerou – a Liška svou muzikou podstatně přesvědčivěji než v první povídce probarvuje křehký a záhy roztříštěný svět mladých. Závěr je spíše sociologickou studií na jazzové téma bez patřičného prostoru pro duši i hudbu. S ohledem k předešlým povídkám tak spíše všechny ty tóny, které z těch obrazů a slov povstávaly, tlumí. (13.08.2022)

Film prý tvoří trojice povídek, z nichž všechny jsou natolik nezajímavé, že jsem si při sledování samou znuděností ani nepovšiml, že se nejedná o jednolitý příběh (ačkoli mluvit zde o příběhu je tak trochu hyperbolické). Bubny by i mohly být dobrým snímkem, avšak to by nesměly mít 83 minut, ale nanejvýš deset. Vše ostatní je naprosto nepodstatný, naprosto nahodile přidaný balast, způsobující, že už tak znuděný divák naprosto ztrácí přehled o tom co se děje, komu se to děje, proč se to děje, kdo je kdo, s kým kdo mluví, co řeší, zda je pro jeho „dějový oblouk“ podstatnější hudební kariéra nebo rýžování zlata, natož aby v této kupce chaosu rozlišil tři na sobě nezávislé povídky. Aby toho nebylo málo, je to celé doprovázeno až neuvěřitelně iritující parodií na hudbu (05.01.2021)