Pád Berlína I.

Na tohle se dnes už takřka nedá dívat! Resp. leda jako na cennou historickou výpověď vypovídající o šokující míře propagandistické absurdity své doby. Z dnešního pohledu se jedná takřka o grotesku - ovšem grotesku, ze které mrazí v zádech. Tohle dílo v podstatě nemá daleko k Chaplinovu Diktátorovi, jenže rozdíly v pojetí a v záměrech zesměšňovat nacistickou nabubřelost a chování německých oficírů jsou pochopitelně zjevné. Zde se proti zcela nekontrolovatelně vyšinutému, psychopatickému Hitlerovi staví do opozice neuvěřitelně a až směšně rozvážný, klidný, mírumilovný a o blaho svého lidu se starající tatíček Stalin. V porovnání k historické skutečnosti o poměrech sovětského lidu a postoje Rudé armády k vlastním vojákům o to více vyzní zcela zákeřná a zrádná faleš, s jakou tento film věší všem divákům se vší odpornou troufalostí bulíky na nos. (27.02.2011)

Ako už uvádza titulok v názve filmu: SLÁVNA PROPAGANDISTICKÁ DRÁMA (vo svojom výsledku však skôr komédia či fraška) O KONCI DRUHEJ SVETOVEJ VOJNY. Film má silne vybudovaný kontrast (vlastne celý je vybudovaný na kontrastoch) medzi dobrými Rusmi a zlými Nemcami, no vinou propagandy a až prílišne okatej idealizácie Stalina a jeho mierumilovného a pracovitého národa sa môžu veľmi ľahko tieto úlohy vymeniť a s môjho pohľadu sa mi nakoniec omnoho sympatickejší javili Nemci. Tak isto sa dá povedať, že postava Hitlera (V. Savelyev), zo všetkými jeho šialenými a neurotickými vlastnosťami je omnoho lepšia ako pokojný a rozvážny Stalin (M. Gelovani), ktorý najviac zo všetkého miluje svoj ľud a ľud jeho, pričom hneď v prvom zábere je priam v komickej situácii okopávania záhradky. Čo sa týka technického spracovanie, i keď sa jedná o starý film, myslím, že beztak mohlo byť lepšie odvedené a nemá čím nadchnúť, o niečo lepšie je potom na tom hudba slávneho Dmitrija Šostakoviča. Cez všetky ohlasy je nie je ohodnotenie tohoto filmu ľahkou záležitosťou a moje hodnotenie je akýmsi kompromisom. (24.05.2008)

Lány, závody, láska - ukázkový příklad ikonografie socialistického realismu, naznačující temné spojenectví Německa a Británie. Dnes slušná zábavička na úkor doby za 3-4*. Obraz si vypomáhá soudobými ukázkami vojenské techniky, autentickými válečnými záběry i modely leteckých formací a mírně mě rozhodila scénáristická zkratka od Moskvy ke Stalingradu. Hitler vyšiluje hřímavou ruštinou, Werich (i podřízená role v tvůrčím týmu mu sluší) si kolébavě užívá dočasnou roli světovládné dvojky a Aljoša pod vedením moudrého Hospodáře bojuje za vlast až k Jaltské konferenci. Kostrbatá, ale poučená režie, kamera a střih plus adaptace Šostakovičovy hudby (budovatelské z donucení) povinně vydělaly v Karlových Varech 1950 Křištálový globus. (06.03.2012)

Z ryze filmového hlediska jasný odpad a čirá amatérština, ne tak z hledisek dalších. Divák žasne a vidí věci nevídané - úžasný je kontrast Stalina jako všudympřítomného poloboha v němž se snoubí vojenský génius Napoleona s altruismem Matky Terezy a cholerického, hysterického a psychopatického Hitlera coby kašpárka peskovaného Evou Braunovou za neumyté vlasy. Ostatně i suity obou diktátorů jsou zážitkem sami o sobě, zvlášť ta Hitlerova boduje. Co dodat - "Pád Berlína" je groteska, před jejíž komičností blednou i jména jako Buster Keaton nebo Harold Lloyd. (13.02.2008)

Komsomolská pravda a loutkové politbyro. Krásné, jak spolu s těmito gumákovými opusy člověk lépe chápe celý průser čs. kina, do kterého jsme se tak lehce dostali Benešovým podpisem. Nevidět Zítra se bude tančit všude 15x, nevěřila bych, že Stalin může fungovat jako seznamovací kancelář. Ocelář a učitelka by sice k sobě měli i tak blízko, protože ocelář to nebyl ledajaký, ale jedině radou Stalinovou překlenuli tito i kulturní rozdíly. Jak prosté, milý Watsone. Elixír zapůsobil opravdu mocně, když se i Ева Браун stala fanynkou Claretty Petacci a kontrolovala svému Vůdci nehty. A co na to Y. Verikh? Vystřídal dva mocné kostýmy, jednu sváteční uniformu s řády v barvě námořnické modři ve velikosti menšího stanu, a druhou v domácím stylu, bohužel s hořlavou koženkovou vestičkou v barvě říšského dřeva. A Stalin? Však víme, jak to s takovými bývá. Sadař - sadista. (15.12.2010)