Hejkalka

Vcelku milá pohádka, která by diváka po víkendovém obědu docela potěšila (jednoduchost,kulisy,herci,jejich výkony), ale.... ten jazyk, nebo spíš nářečí, to je otřesný! Nevím, jestli zrovna v oblasti Krkonoš se mluvilo takhle (příjde mi to jakési divné), ale každopádně se to skoro nedalo poslouchat! Dvakrát škoda. (19.05.2018)

Chcete se (nechápu proč) seznámit s osobou milou, jak zarostlý nehet? Jděte do mlýna, mlynářovic dcera je přesně taková. Po jejím zakletí, které její iritující existenci obohatí ještě o iritující zvukový projev, se objeví chlapec, šeredný sice, ale čistého srdce, posléze i čisté tváře a vše tak dospěje ke šťastnému konci. Hvězdami filmu jsou Krakonoš a pes Louda. (06.12.2017)

Jednoduchá studiová pohádka s výchovným ponaučením pro děti, že pýcha předchází pád. Úsporný trochu ponurý příběh se šesti účinkujícími poukazuje na to, že děti by měly vykazovat vůči rodičům úctu a lásku a ke starším lidem se chovat slušně, jinak následuje trest. Myslím, že dnešním dětem se moc líbit nebude, ale při současném nedostatku nových televizních pohádek má naději. Jen si tak říkám, že dneska už sotva nějaké dítě věří na hejkala a Krakonoše. (03.06.2018)

V podhůří Krkonoš byl vždycky těžký život - každý se musel pořádně otáčet. Ne tak ale mlynářova dcera Bětka, která se k jakékoliv práci stavěla zády, a radšejc svoji tvář obdivovala. A když jednoho dne odmítla pomoci potulnému vandrákovi, přišel zasloužilý trest - onen vandrák nebyl nikdo jiný, než sám Krakonoš... Shlédnuto jedno nedělení dopoledne se dcerou. Nevím jestli se jí pohádka líbila (asi moc ne, neboť asi onomu podivnému nářečí zvláště starého mlynáře moc nerozuměla), ale mně teda moc ne. Jasně, ono potřebné poučení zde jakože bylo (dětičky, pomáhejte rodičům, nebo vás Krakonoš začaruje a bude vás muset hloupý Honza (zde Vítek) vysvobozovat), ale jináč žádná velká sláva. Jo a v roli Krakonoše skvěle maskovaný Jiří Schmitzer.. (03.01.2011)

To hejkání Schneiderové už bylo ke konci čím dál směšnější. Schmitzer Krakonoše pojal, jako by byl na houbičkách, a zvlášť jeho táhlá poslední slova zněla taky jako hejkání. Vůbec netuším, kam zmizela služebná v podání Chrzové, na tu jedinou se tam dalo dívat, neb Scheiderová vše hraje (teda hraje, to je v jejím případě možná moc nadnesené) na jedno brdo a tváří se pokaždé stejně. Ale líbil se mi interiér mlýna, pantáta v podání Antonína Molčíka a pokus o dekoraci lesa podobně reálně jako v Krkonošských pohádkách. Jo, toho nářečí taky nemuselo být tak moc, už to posléze tahalo za uši svou nepřirozeností. A taky ten pes hrál docela slušně a jediný nemluvil nářečím! Vlastně - nemluvil vůbec. Ale jestli v nářečí štěkal, to vám nepovím, takový odborník na psí řeč nejsu. (28.01.2020)