Kolik je tam hodin?

Dost možná je to tanec mezi cetkama a nezastavitelným časem. Nebo je to čirá radost obepnutá páskou úcty (aneb miluju film do roztrhání těla)? Tsai Ming-lianga nelze pobrat na stopro, protože pak by zmizela ona meditativní látka, a to není good! Vyvěrá z toho chladná samota, ale zároveň si říkám, že nad tím nemůžu jen ledabyle pokrčit rameny a zdar, neb ta mnohoznačná interpretace mě vyloženě nasírá. Někdy je lepší říct věci na plno a rozstřílet ty obří otazníky, zahledět se z okna, snít, pak by byl film úplně posvátný. Ale byl by to potom Tsai? A jsme zase na počátku... (27.03.2011)

Při sledování tohoto příběhu jsem si letmo vzpomněl na Belu Tarra a jeho dlouhé hodinové záběry. Tedy není to přesně ono, ale opak je pravdou, Zde je kamera ukotvena v jednom bodě a dokáže dlouhé minuty opakuji jen minuty sledovad děj před sebou. Žádný pohyb, žádné švenkování jen pozice mrtvého sledovatele. Bohužel jsem se u některých těchto záběrech i celkem nudil, Někdy nám prostě neřeknou nic důležitého nebo nečekaného. CITÁT - Tyhle hodinky vám nemohu prodat, máme v rodině úmrtí a přinesly by vám smůlu.......... Chcaní do plastové lahve mě překvapilo. Snad to pak nevypije. Poprvé jsem se v příběhu zasmál asi po půl hodině. Situace okolo přetočení času a ducha otce hlavního hrdiny, prodavače hodinek mě dostala. CITÁT - Asi chce, abych mu udělala večeři.......... V příběhu se toho na oko moc neděje, ale opak je pravdou. Děj je sice velmi pomalu posouván do svého finále, ale vše jde celkem rychle. DIALOG: Tohle je oběd, večeře nebo co?...... Budeš jíst nebo ne!......... Scéna s ukradeným mlékem mi do příběhu vůbec nezapadala. Příběh je o tom, že některé skutky a činy dokážou druhou osobu zavést až na hranici šílenství a zmatenosti. Příkladem je úmrtí manžela, odlet do Paříže nebo posedlost časem. CITÁT - Máte nějaký Francouzský filmy?......... Snad v žádném filmu jsem neviděl tolik děje odehrávajícím se na záchodech. Tady jsem si to Tarantinovsky užil. Čím víc je film u konce, tím je to dramatičtější. Režisér Ming-Liang Tsai věnoval tento film svému otci a otci Lee Kang-Shenga. (17.09.2014)

Je otázne, čo je to statická kamera. Ak je v jazdiacom aute, tak vzhľadom na stojacich vonku je v pohybe. Ak je vonku alebo v byte na statíve, voči ľuďom v autobusoch je v pohybe. Poznáte fyziku zo základnej školy. No a Zem samotná je v pohybe, takže kamera je tým pádom dynamická :). To na okraj. Inak je to samozrejme ťažký snobský art. A mne sa to páčilo. Ale nie preto, že je to snobáreň, ale preto, že mi to sadlo. Pekný film o samote, zbližovaní sa, teda o snahe o zbližovanie a o relativite času. Zase sme pri tej fyzike. No a ešte k tej kamere, sledujeme vnútrozáberovú montáž, čo je pojem sám o sebe dosť dynamický. Treba sa len pozerať všetkými smermi. (17.03.2015)

Film, ktorý je niekde úplne inde. Ming-liang Tsai natočil nádhernú fresku osamelosti. Sme tu konfrontovaný so stratou blízkeho človeka. A nevieme sa spolu s hlavnou hrdinkou cez to preniesť. Sme tu konfrontovaný s láskavosťou neznámej ženy a túžbou sa k nej čo najviac priblížiť. Ale to čo nám príde ako najlepšia cesta, je pre iných hlúposť. A nakoniec sme sami v Paríži, ktorý je pre cudzinca miestom bolesti, prázdnych životov, nehovoriac o tom, že nedovoľuje cudzincom aby si vytvorili s kýmkoľvek vzťah alebo nadviazali kontakt. Voda tu má znova údel deštrukcie - aj keď už nie v takých intenciách ako v jeho predchádzajúcich filmov. Kang-sheng Lee znova exceluje a tak isto aj zvyšok hereckého osadenstva. Tsai má neuveriteľný cit pre detaily a drobný humor. Ťažko ho tam nájsť a jeho diela vyžadujú veľkú dávku rozmýšľania nad významom a hodnotou každého záberu, ale znova v záverečných titulkoch ma v srdci hrial ten pocit, niečoho ľudského, intímneho a nevídaného. Neviem sa dočkať jeho ďalšieho filmu. Jeden z velikánov súčasného filmu a majster ticha. (04.08.2014)

Ni neibian jidian sleduje osudy tří hlavních postav. Hsiao-kanga, pouličního prodavače hodinek, jeho matku truchlící nad smrtí svého muže a tchaiwanské dívky, ketrá se vydala do Paříže. Dívka si před odletem koupí Kangovy vlastní hodinky, navzdory varovaní, že jí přinesou smůlu. Kang, který se do dívky zamiluje, se rozhodne, že posune ručičky na všech hodinách ve svém okolí na Pařížský čas. Zde však jakékoli rozvíjení této zápletky končí. Prakticky celý film je snímán statickou kamerou, herci často opouští záběr, který pokračuje ještě dlouho po každé pointě. Interpretací snímku může být mnoho, režisér však na rozdíl od nedávno oslavovaného Elephanta, poskytuje divákovi mnohem větší možnost stotožnit se s postavami. Vůbec není na škodu, že je tento biják takřka bez dialogů. Pocity opuštěnosti a marného hledání lásky, zná většina z nás dobře, tudíž si je může vybavovat podle svého. Ustředním motivem je čas, který se vleče až nesnesitelně dlouho, pokud jsme sami a uvědomujeme si ho. Zajímavý je také "štěk" Jeana Pierra Léauda - představitele hlavního hrdiny z Trufafautova slavného snímku Nikdo mne nemá rád, který Ming-lianga inspiroval. (09.03.2004)