Děkuji, živote

Jeden z nejzvláštnějších a nejšílenějších filmů, které jsem kdy viděl. Když jsem si v obchodě vybíral film, zaujal mě dle pár vět z obsahu. Čekal jsem ale něco zcela jiného. Reálný příběh o přátelství životem zkoušené třicátnice a mladé, osamělé dívky. Tomu napovídalo pouze prvních patnáct, dvacet minut, pak se tenhle film rozjel v divoký, téměř surrealistický kolotoč dialogů, cestování v čase, paradoxů a nadsázky. V jednu chvíli jsem měl chuť film vypnout. Odolal jsem a dodíval se do konce. Filmu rozhodně nelze upřít jistou kvalitu, především vysokou úroveň hereckých výkonů. A herecká sestava je vskutku našlapaná. Počínaje mladičkou Charlotte Gainsbourg a konče ostříleným Michelem Blanc. (22.10.2009)

Jako bylo to fakt krejzy, i na Blíra řek bych, bylo to, jako nějakej naprostej úlet nebo sen, koukal sem na to s otevřenou pusou a nechápavym výrazem, mělo to navíc ten zvláštní patos, slovy nepopsatelný, který maj jen ty nejvěčí filmový magořiny - bylo to trochu jako Buzíci z ženského pohledu, trochu jako Zběsilost v srdci zkřížená s Nocí šelem, ale byl to hlavně další originální film od originálního filmaře, který prostě točí filmy, tak jak se mu líbí - celý život ho fascinují vztahy mezi mužem a ženou, mezi dvěma ženami, mezi dvěma muži, mezi dvěma muži a jednou ženou, mezi dvěma ženami a jedním mužeme, mezi každý s každým, zkrátka mezi vším a všema a ať už je to s kýmkoli a jakkoli, vždycky nadšeně přitakává životu, v jakékoli podobě, lásce a sexu - taky v jakékoli podobě (pokud je tedy mezi lidmi) - svět jeho filmů se řídí heslem "užívej, co to jde a jak to jde" - je to občas trochu moc a přehnaný - ač namíchanej z tolika různých ingrediencí - může způsobit i nevolnost, chutná osvěživě, je to svý a zkrátka a dobře, je to naprostej originál (05.10.2011)

Život, který ukazuje zjevné i skyryté, v celém lacanovském prostoru symbolična, imaginárna a reálna. Sám bych řekl, že tento film nejlépe (pokud vůbec) vyjevuje jeho představu o uspořádání naší duševní struktury. Ten, kdo přijal Freudův model: já, nadjá, ono - vnější svět, se v tom může obtížněji orientovat. Blierův svět je ale vysloveně lacanovský, a také určitým důkazem jeho existence. Budeme-li ho chápat s souřadnicích symbolů, obrazů a fantasmat, potom zjistíme, že se příliš neliší ani od našich běžných životů, přestože jednotky na našich osách mají různě (kvantitativně) velké jednotky a určují prostorové body s různou (kvalitativní) podobou. Je to (umělecky) vybájené, možné nebo skutečné? Ať už je odpověď jakákoli, z prostoru SIR neunikneme. Pozn.: V závěru, ve kterém Lacanův prostor opouštíme, a řeší se jedna z rodinných tragédií, zazní Brelova "Toi, Toi, si t'étais l' Bon Dieu/ Tu f''rais valser les vieux / Aux étoiles". (01.09.2017)

No jo. Tak se nás ten pán, který v civilu vypadá trochu jako úctyhodný profesor matematiky, zase jednou pokouší přesvědčit, že rozhodně není jen tak normální. Jenomže zatímco v sedmdesátých letech působily jeho útoky na měšťáckou kulturu svěžím dojmem (neznám moc tak čistých a upřímných filmů jako jsou Buzíci), u jeho pozdější tvorby mívám bohužel dost často pocit křečovité pózy. Sice jsem trochu zestárnul, ale pořád jsem ten velký provokatér a znovu vám to dokážu. (27.10.2014)

Skvostné obsazení, je vidět, že synáček slavného otce za kamerou se nezapře a ví... (07.12.2009)