Poslední žena

Taky slabsi Muz a Zena, kde povodnu kvalitnu verziu Muz a Zena 1966 natocil kvalitny zyd Lelouch, tuna Marco Ferrerimu sa nepodarilo ukecat Trintignanta ani Aimee - a taxa roly museli ujat novi herci - Depardieu a Ornella Mutti. Kazdopadne slabsi muz a zena nez Lelouchov film - Lelouch tam aspon vlozil fajne autonahanacky, vybuchy, Ferreri zase odhaluje nechutnosti a kadejake sajrajty : 51 % (28.05.2019)

Je to můj první Ferreriho film a už teď vím, že je poslední. Je to tady poměrně dost rozebrané od kolegů a to na dva tábory. A já se řadím k těm, kteří byli spíš znechuceni a byli spokojeni se závěrem, který dokonale sedne k názvu tohoto filmu. Za Ornellu jednu hvězdičku dám a časem přihodím možná i za ten konec. Na tehdejší dobu to byl zcela určitě kontroverzní film, ale nějak nemohu přijít na to, za co to vlastně dostal Gérard to ocenění? Pozitivum vidím v tom, že znám o jednoho režiséra navíc. (19.01.2017)

Hlavní hrdina je typický muž = hrubián, sexuálně závislý, paličatý a chovající se jako dítě. Když to nemá, tak trucuje. Jeho bývalá manželka se stala feministkou a on se začíná cítit ohroženě jako muž. Jeho role už není tak dominantní jako dříve a není pánem vztahu. Jeho nová milenka už je stejně nakažená. On nic nechápe a je sobecký. Ona to cítí jinak a on se nedokáže naladit na stejnou vlnu. Jejich rozhovory, milování, hádky - to vše se točí kolem toho, kdo je vůdcem v páru. Ona chce sdílet a starat se o dítě a nechce být jen sexuální objekt. On chce všechno a hned a moc a nekonečně. Oba herci se převážně po bytě procházejí nazí. Všudypřítomná nahota dodává filmu nevšední zážitek, protože je vše tak přirozené. Je to impulsivní film plný lidské zvířeckosti a na konci jsem trpěl s ním. Brrr. Depardieu i Ornella Mutti skvostní a působící zcela lidsky a normálně. (06.11.2012)

Moje první setkání s Ferrerim. Film na mě dělá dojem, že to, co tehdy působilo otevřeně a co šokovalo, dnes vyznívá spíš až směšně. Film byl pro mě dost nestravitelný, krkolomný, neuspořádaný a navíc do toho všeho nahý Gérard Depardieu se svou odpuzující tělesnou schránkou (bohužel jsem si před sledováním filmu přichystala pouhých tři tisíce pytlíků na zvracení, což se, nejen ve finále, ukázalo jako opravdu velká chyba). Jednotlivé scény jako kdyby do sebe byly násilně naroubovány bez jakéhokoli přechodu, včetně rádoby „filozoficko-feministických“ přesahů, které do příběhu vnášejí sem tam se mihnuvší postavy. Myslím, že jinak než metaforicky nedovedu tenhle film uchopit, protože v takovémhle pokřiveném vztahu snad ani není možné žít. Chování hlavních postav mi přišlo spíš jako dozvuky středověku než jako chování bytostí žijících na konci 20. století. Dost velký problém mi dělalo to, že jsem se příliš nedokázala zorientovat v celé situaci (s čím postavy do děje přicházejí) – divákovi jsou předhozeny jen kusé informace z životů jednotlivých postav. Valérie snad pracovala jako učitelka v jeslích (ano, dost se nabízí, že by jejím vedlejšákem mohlo být šlapání ulice). Svou říjnovou dovolenou s milencem v Tunisu vyměnila za láskyplnou péči o Gérardovo dítě Péťu (i přesto, že není rodinný typ), polehávání na posteli nahá (jak jinak, škoda nevyužít ten potenciál!), ponižování ze strany Gérarda a téměř nepřetžitý sex s ním (na nic jiného pochopitelně už nezbýval čas). Gérard pracoval jako inženýr a tomuto neskutečnému primitivovi svěřily francouzské úřady do rukou dítě. Téměř v závěru se divák navíc ještě dozvídá, že Gérard byl v minulosti ve vězení (aby bylo jasno), na což odkazuje i tetování na jeho neustále nahém těle. Sex je ve filmu zobrazen jako esence ryze animálního pudu a moci - sice ONA nikdy nedosáhne orgasmu, ale alespoň má tu moc, že HO dokáže uspokojit (ano, poněkud primitivní přístup). Gérardovi ve třiceti doteče, že „to“ je asi i o něčem jiném než být „králíčkem“ a vyprázdnit do NÍ svůj „váček“. ONA začíná postupně chápat, že Gérard asi nebude ten pravý … ON, bývalý proutník, egomaniak a permanentně nadržený primitiv (macho), se tedy bláznivě zamiluje do NÍ, neskutečné subinky s troškou rozoumku, ale především s obrovským osobnostním rozporem a - kupodivu jim vztah vůbec nefunguje i přesto, že ON má (stále ještě) penis a ONA vaginu! (26.05.2013)

Co znamená být mužem ? Co ženy od mužů vlastně chtějí ? Jsme svědky konce patriarchátu ? Otázky, které těžkopádným jazykem a mnoha způsoby položily feministky 70.let. Ferreri se jich chopil a přepsal je do filmové podoby. Naneštěstí pro citlivého diváka to byl Ferreri, takže za každou otázkou je interpunkční znaménko psané krví nebo spermatem. Naštěstí pro přemýšlivého diváka to byl Ferreri, takže pochybnosti, které film nabízí, dokáží zneklidnit a provětrat stereotypy. Machistická love story. (07.06.2009)