Onibaba

Minimalistický snímek oplývající nádhernou širokoúhlou kamerou a hudbou, která vytváří pohanskou a mýtickou atmosféru. Některé momenty překvapí svou syrovostí a brutalitou, nebo erotičností. Každopádně silný příběh, ve kterém mimo jiné hraje velkou roli větrem se pohybující rákosí, hypnotizující každé lačné oko prahnoucí po kvalitní japonské kinematografie let šedesátých. Věřím, že u nás to v kině tenkrát mezi záplavou budovatelských filmů musel být zážitek a hotové zjevení. (27.11.2019)

(1001) Ohoho, Onibabo, kde jsi byla celý můj život? Od dětství jsem toužila koukat na filmy, které by mě dovedly k takovýmto zážitkům (Já jsem člověk, já jsem člověk!), a i když to se mnou vypadalo bledě (povědomí pouze o americké produkci 90. let), tak jsem naštěstí usnula v lotosové zahradě, na hlavu mi spadlo jablko a mně se rozsvítilo. Filmový střihu a selektivní práce se zvukem, budižte pochváleni. ♥ (07.05.2011)

Podle mě je ústředním tématem Onibaby tíže, která člověka poutá k půdě, hmotě Země, k tělu, které jako by se od ní oddrolilo, je stále její součásti a stále se k ní vrací. Jáma je dokonalým výrazem tohoto pouta. Proniká zemi se zraňující přímostí, skrývá věčnou (a snad dokonce odvěkou) vinu. Všechno to milostné klesání, které podstupují obě hrdinky, je nenaplněnou snahou o vzestup do nehmotného prostoru, který rozpíná svou hvězdnou, netělesnou tkáň v nekonečnu nad krajem jam. Živočišnost lidí, jejich nenasytnost hladověním svědčí o cizinectví, nepatřičnosti do tohoto světa, jehož tíže je zdeformovala v cizopasníky, kteří (až na výjimky, které ovšem světem Onibaby neprocházejí) nedokáží obětovat sebe a raději dále rozrušují hlínu světa svými marnými touhami. Závěrečný skok přes jámu tedy nechápu jako vítězství otevírající člověka ozdravění, neohlašuje mi příchod vysněných žní. Naopak cítím za ním další ponor do nedýchatelného bahna. A to u vědomí, že samo dějiště je jednou velkou jámou… Od úvodních vteřin jsem měl pocit, že jáma, o níž se mluví, nemá hranice, že jsem do ní uveden prvními obrazy a že první skutečný pád těla do té nesmiřitelně klesající vertikály jen naznačuje, že i v jámách je prostor pro další jámy, že je možné propadat se stále dál a stále nacházet další pasti, další cíle, v nichž je možné nepřetržitě zanikat. (21.01.2011)

Onibaba je jeden z mála príkladov vo filmovej histórii, kde sa podarilo na minimálnej filmovej ploche (myslené vo všetkých smeroch) natočiť perfektne fungujúci film svojho žánru. Je to dôkaz, že na natočenie dobrého filmu stačí mať k dispozícii dobrý scenár, potom stačí ho už len správne uchopiť, netreba mať finančné prostriedky na viac hercov, ako je treba a prostriedky na dekorácie a architektúru. Japonci mali po druhej svetovej vojne vo svojich žánrových filmoch na čo reagovať a prejavilo sa to aj v tomto "takmer" horore. (05.08.2012)

Šindóův film je podobenstvím o lidech přinucených z vnějších politických (válka) a sociálních (bída) důvodů konat zlo a případně za to nést trest, pokud jejich vina překročí určitou hranici. To je vidět na příkladě matky, ze které se na konci filmu stává na okamžik sám démon, a po sejmutí masky je navíc stižena zánětem kůže na tváři. Oproti tomu je její snacha nevinná alespoň ve své čisté animální sexualitě . Metaforicky se pak obě ženy v samém závěru přes jámu plnou mrtvých samurajů přenesou (tj. přes své vlastní hrůzné činy) a budoucnost, která na ně čeká, je tak morálně otevřená. Číst film v kontextu japonské válečné zkušenosti a hirošimského traumatu se nabízí. Je ale podstatné, že Šindó tuto interpretaci přesahuje pronikavou (a cynickou) analýzou lidské pudovosti a Onibaba je tak obecně platným a mnohotvárným symbolem. (2x) (10.02.2007)