Epizodní herec

Naoto Tanekaka je herecký bůh! Rekapitulace kariéry jednoho z nejvýznamějších japonských režisérů v odzbrojujícím podání. Musím pečlivě nastudovat jeho filmografii, neboť Kaneto Šindó byl velmi plodný a originální autor. Navíc ho vždy považovalo domácí publikum za více japonštějšího, než třeba Akira Kurosawa (kterého ho brali jako tvůrce pro zahraničí), který dosáhl dle mého větší mezinárodní slávy. Což není důvod, proč se nevrhnout právě na filmy, které Šindó natočil. Tento snímek mohou ocenit zejména jeho fanoušci a znalci, kteří si smlsnou na archivních záběrech a řadě narážek z jeho filmů. Pro ostatní to však může být rovněž dobrý film, plný lehkosti, humoru, nespoustanosti, přístupem ke vztahu muže a ženy. (19.10.2013)

V japonském filmovém průmyslu se stalo tradicí, že když velké studio či uznávaná produkční společnost slaví kulaté výročí, k dané příležitosti oficiálně realizují minimálně jeden snímek, jenž svým obsahem a stylem vystihuje hodnoty a kvality jejich dosavadní tvorby. Kaneto Šindó tento zvyk v souvislosti s Kindai eiga kjókai (Společnost moderního filmu) poprvé adoptoval, když Romantický příběh od řeky Sumida označil úvodním titulkem, jenž ho vztahoval ke čtyřicátému výročí společnosti. Následně u příležitosti blížících se oslav padesáti let od založení společnosti přišel s originálním a formálně osvěžujícím Epizodním hercem, kde sebereflexivně zmapoval historii společnosti a ještě vzdal hold jednomu z jejích iniciátorů a věrných spolupracovníků. Herec vedlejších partů Taidži Tonojama se svými lidovými rysy a bodrou náturou náležel do kategorie často obsazovaných nezaměnitelných představitelů. Jeho filmografie čítá přes dvě stě titulů, z nichž řadu režírovali uznávaní autoři jako Šóhei Imamura, Kihači Okamoto, Nagisa Óšima či Masahiro Šinoda. Ve filmech Šindóa i spoluzakladatele společnosti Kózaburóa Jošimury pak byl Tonojama vyloženou stálicí, což z jeho životního příběhu činí také kroniku Kindai eiga kjókai. Tonojama nicméně už sám o sobě představoval ryzí unikát a osobnost vděčnou pro dramatizaci. Navzdory uznání se nikdy nepovažoval za víc než podřadného představitele. Mezi kolegy proslul jako náruživý vyznavač přízemních potěšení od alkoholu až po ženy. Svůj bouřlivý život sám zrekapituloval v sérii košilatých a humorných publikací, z nichž si vedle autobiografické série s titulem Sanmon jakuša (Epizodní herec) zaslouží zmínit vše říkající Nihon onna čizu: šizen wa nikutai ni donna eikjó o ataeru ka (Mapa japonských žen - Jaký má vliv na přirozenou tělesnost?). Šindó jeho život rekonstruuje v pasážích, kde energického Tonojamu bravurně ztvárnil charakterní herec Naoto Takenaka. Hrané sekvence jsou doplněny ukázkami z filmů z produkce Kindai eiga kjókai, úryvky z Tonojamových deníků a také vzpomínkami herečky Nobuko Otowy, které režisér natočil těsně před její smrtí v roce 1994. Po letech, kdy Šindó natáčel střídmým klasickým stylem tak náhle přišel formálně a koncepčně nejnápaditějším dílem své kariéry. Ačkoli Šindó režíroval i v nadcházejících letech, až do smrti v roce 2012, Epizodní herec představuje okouzlující bilanci jeho tvůrčí kariéry. Sám také ve filmu vystupuje jako tichý pozorovatel hrdinových eskapád. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Ústřední postavy typu Taijiho mi bývají z duše protivné - druhořadý herec, násoska, který podvádí svou výrazně mladší ženu, z čehož pramení spousta vtipných situací a my si máme sednout na zadek. Jenomže tady to funguje - režisér Taijiho zjevně velmi dobře znal, navíc se oprostil od hodnocení, aniž by sklouznul k ignoranství. Je vidět, že pro podobná témata je živá předloha nenahraditelná. Humor sice je, jak píše Tigre, poněkud vousatý, ale do filmu vysloveně patří. Nikdy by mě nenapadlo, že mě ještě někdy pobaví gag s chc***ama v pití - no, stalo se... (21.01.2008)

Právě sem se vrátila z Přehlídky japonských filmů Eigasai. Někomu by se to film mohl zdát zvláštní až divný. Ale když si zvyknete, že postava mluví hrozně hlasitě, pořád se jen opíjí, naladíte se na stejnou vlnu a bavíte se. Scéna s "chozením do práce" mě dostala i napodruhý. Konec už je dramatičtější, vcelku je ale jasné, že s pokročilou cirhózou jater to dlouho nevydržíte, byť campari se sodou přece neobsahuje skoro žádnej alkohol:) Jako pocta pro herce výborné, řekla bych, ale to bych ho musela znát. Minimálně se podívám na Onibaba. (11.01.2008)

Smich a slzy, slzy a smich a ten blaznivy excentriky clovicek ktery se nehne z platna. Dokumentem toto dilo bezesporu je, ale dokumentem z 90% hranym. V podstate retrospektivni mapovani Shindoovi kinematografie hlavne padesatych a sedesatych let (s nekolika pozdejsimi dovetky) na pozadi "velkeho" pribehu maleho herce, mi prislo celkem genialni. Atmosfera domaciho zazemi hlavniho protagonisty a jeho pracovniho prostredi s autentickymy filmovymy prostrihy je podle meho dokonala. Kontrast ktery je mezi timto vytvaren usti v poetismus srovnavani mestskeho domova s pracovnim prostredim nataceni na venkove, u more, v horach a polich. Fakt, ze reziser Shindo venuje s patosem vice nez dvouhodinovou filmovou fresku "epizodnimu" herci Taijimu Tonoyamovi, svedci o hlubokem pratelstvi a ucte ktere musel / musi k dotycnemu chovat a citit. A nejen k nemu, ale ke vsem tem ostanim "bezejmenym" kteri mu za vice nez padest let toceni v jeho praci pomahali. Nadherny film to je bez debat. (12.01.2008)