Dnes žít, zítra zemřít

Dokumentárně inspirovaný portrét devatenáctiletého sériového vraha, který zabil čtyři lidi revolverem ukradeným na americké základně. Šindóův pečlivý výzkum pozadí antisociálního mládí včetně intenzivních rozhovorů s jeho matkou a známými přinesl autenticitu a neočekávané detaily do filmu, který lze také číst jako kritiku amerického imperialismu a tabloidního žurnalismu.....Skutečně pozoruhodný významný film. (18.03.2022)

V době od 11. října do 5. listopadu 1968 zastřelil devatenáctiletý Norio Narajama čtyři lidi pistolí, kterou ukradl v bytě důstojníka na americké vojenské základně poblíž Tokia. 7. dubna 1969 byl dopaden policií a uvržen do vězení, kde několik let čekal na vynesení rozsudku. Případ se vzhledem k jeho věku dlouho řešil na různých soudních instancích a byl opakovaně otevírán. Na základě rozhodnutí nejvyššího soudu z roku 1990 byl Narajama nakonec popraven 1. srpna 1997. Během let ve vězení se stal úspěšným, mezinárodně oceňovaným spisovatelem a peníze z prodeje knih věnoval pozůstalým svých obětí. Režisér Kaneto Šindó se Narajamovým případem začal zabývat záhy po jeho uvěznění. Mladíkův životní příběh zrekonstruoval na základě důkladné rešerše, rozhovorů s jeho matkou i z rukopisu jeho první knihy Muči no namida (Slzy hlouposti), která vyšla v roce 1971. Narajama režiséra zřejmě fascinoval proto, že v sobě zosobňoval vlastnosti typické pro hrdiny předchozích Šindóových snímků. Zfilmováním jeho údělu de facto vyvrcholila první polovina Šindóovy filmografie zaměřující se na sociální témata. Šindó sám říkal, že točí o lidech, kteří jsou zcela opuštění, stojící vně společnosti a její politické ochrany. Dobová média Narajamu démonizovala mimo jiné jako extrémní varovný příklad toho, kam až eskaluje rebelie mládeže, jež se na přelomu desetiletí manifestovala politickým aktivismem a studentskými bouřemi ve spojitosti s obnovením smlouvy mezi Japonskem a USA o přítomnosti amerických vojenských jednotek v zemi. Šindó naopak Narajamu, kterého ve svém filmu přejmenoval, viděl jako oběť dobové společnosti ignorující problémy sociálně slabých rodin z maloměst. Hrdina tak ukazuje odvrácenou stranu své doby – mládež, která není politicky radikální, ale také příznačně nemá žádné jiné cíle, protože ji okolní svět žádné nenabízí. Vyprávění prostřihává sekvence hrdinovy bezcílné existence s flashbacky do formativních období jeho života, jejichž společným jmenovatelem je ztráta iluzí. Dnes žít, zítra umírat lze současně vnímat jako kontrastní dílo vůči dobovým avantgardním snímkům, v nichž režiséři mladší generace jako Nagisa Óšima či Kódži Wakamacu empaticky, ale také kriticky portrétovali politické zapálení mladých hrdinů coby výsledek mladického idealismu a touhy vepsat svůj otisk do okolního světa. Šindóův hrdina naproti tomu má spíše blíž apolitickým postavám Óšimova staršího ikonického snímku Krutý příběh mládí (Seišun zankoku monogatari, 1960), jenže na rozdíl od nich se nemůže upínat ani k lásce. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Stále se mi honí hlavou myšlenka, která nám byla řečena před projekcí filmu. A to o Noriovi který byl brán v devatenácti letech jako nezletivý a proto nebyl v té době odsouzen k trestu smrti. Ve vězení začal psát o tom co se mu stalo, vše se začalo prodávat a peníze co z toho dostával posílal rodinám kterým ublížil. Toto bych třeba pochopil, že bude 29 let poté odsouzen k trestu smrti to mi žárovka nějak nebere... - 70% (29.07.2013)

ocenenia : MFF Moskva 1971 - Zlatá cena festivalu (06.01.2012)

Tento film jsem viděl v roce 1971 v DDR, přestože jsem z japonské filmografie viděl už Onibabu a Písečnou ženu, zanechal ve mě zcela nesmazatelný dojem (píšu "dojem", protože jasně vidím už jen několik scén, které právě tento dojem spojuje). Upozornění na významné reálie od JFL ****, je asi zbytečné, rencenzenti jsou stejně jen čtyři. (25.08.2018)