The House of the Laughing Windows
Režie:
Pupi AvatiKamera:
Pasquale RachiniHudba:
Amedeo TommasiHrají:
Lino Capolicchio, Gianni Cavina, Pietro Brambilla, Francesca Marciano, Zora Ulla Keslerová, Giovanni Brusadori, Giulio PizziraniObsahy(1)
Mladý restaurátor Stefano přijíždí do malé italské vesnice, aby opravil zdejší fresku zobrazující utrpení sv. Sebastiana. Ta je posledním dílem malíře jménem Legnani, který byl posedlý smrtí a pro svá díla si zásadně vybíral umírající či trpící lidi. Stefano nedlouho po svém příjezdu zjišťuje, že někdo si jeho přítomnost vyloženě nepřeje. Když poté jeho místní přítel záhadně vypadne z okna, rozhodne se přijít celé věci na kloub. Postupně se napovrch dostávají další podivné skutečnosti a Stefano si stále neuvědomuje, že brzy už může být pozdě na cestu zpět… (Richie666)
(více)Videa (1)
Recenze (50)
Naivní restaurátor Stefano se pokouší odhalit tajemství spojené s autorem fresky v kostele. Svatý Sebastian na ní není vyobrazen s šípy v těle, ale s dýkami. Po jeho bocích stojí šklebící se ženy... Čím je Stefano blíže pravdě, tím více se naplňuje jeho osud. Jeden z těch divných Avatiho filmů, kterým se v 60. a 70. letech v Itálii dařilo. Několikrát jsem si během filmu vzpomněl na pozdější, ale mnohem lepší, Fulciho Beyond. Chybí okázalá krása typická pro podobné snímky, a přesto se najdou obrazy působivé (letní krajina s oslepujícím sluncem by měla působit hřejivě, ale naopak z ní dýchá zlo) či spjaté s uměním (výzdoba domu, všudypřítomné, byť často fantizijní až dekadentní, obrazy; či stopy po dávné honosnosti - oprýskané zdivo, drolící se štuky, rozpadající se domy). Chyby hlavní postavy jsou časem až ubíjející, a tak samotný konec nepřekvapí. Čekal jsem více fantazie a možná i zvrácenosti, na druhou stranu jsem si ale užil zvláštního neklidu a stísněné atmosféry. 3,5* ()
Ale jo, velmi slušné giallo, sic se nedočkáme zrovna hromady vražd a ani jejich provedení není bůhvíjak vydařené, ale příběh o šíleném malíři zasazený do malé tajemstvím opředené vesnice má svůj nezpochybnitelný půvab, zejména scény ve starém rozpadajícím se domě mají vysoký stupeň mrazivosti. Samotný závěr je pak mírně řečeno úderem na solar plexus a místo děsu vyvolává spíš úsměv, ale co už, když mi nevadily ani ty kýčovité obrázky mistra palety vydávané za umění či dýchající mrtvola. Na tyhle mouchy mám v mozku repelent, za tři. ()
Dusné giallo (bez vraha s koženými rukavicami) so skvelou kamerou, vynikajúcim tajomným príbehom, dobrým castingom (sympatický hlavný hrdina), pochmúrnou hudbou a klasicky talianskym šialeným koncom, z ktorého som mal zimomriavky, aj keď som tušil, ako sa to skončí. Veľkou slabinou je nevyvážený scenár, viacero hluchých miest a fakt, že Avati nezvláda udržať atmosféru v prechodoch medzi vypätými scénami. Ale aj po dvoch týždňoch, odkedy som film videl, stále na neho myslím, takže jednoznačne 100%! Pre fanúšikov gialla povinnosť. ()
Neuvěřitelně zajímavý film, jehož atmosféra mi na první pohled paradoxně nejvíc připomíná Roegovo Don't Look Now. Ale ty dva filmy jsou si prostě podobné - 110 minut, překvapivý závěr, giallovsky tíživá atmosféra jednoho města a precizní režie. Don´t Look Now neanglicky mysteriózní, House with Laughing Windows negiallovsky zakončené. A jelikož nedoceňuji genialitu Deep Red, je House with Laughing Windows mým nejoblíbenějším giallem a ztělesněním dokonalé pomalosti. ()
Svojho času to musel byť totálny shocker a minimálne čo sa atmosféry týka, má tento snímok čo ponúknuť aj dnes. V natoľko absurdnom psychu je skutočne nemožné hľadať akékoľvek nedostatky ohľadne deja, divák je veľmi skoro prinútený odhodiť i to najmenšie racionálno a bezmocne sa nechať viesť do najčiernejších zákutí zlotrilých duší, ktoré sa po celých sto minút pramálo starajú o akékoľvek pravidlá a v priebehu päťminútového finále ich nie len vysmejú a pochovajú do najhlbšieho zabudnutia, ale nadôvažok tak urobia s notnou dávkou zvráteného šarmu - skoro až neodolateľne... Dokonalé dielo! ()
Reklama