Reklama

Reklama

Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi

  • Velká Británie Rosencrantz & Guildenstern Are Dead

Obsahy(1)

Shakespearův Hamlet viděný očima jeho dvou přátel z dětství. Měli by jeho strýci - tatínkovi a tetince - matce pomoci odhalit příčiny podivného princova chování, ten úkol je však zřejmě nad jejich síly... (oficiální text distributora)

Recenze (102)

ZkuKol 

všechny recenze uživatele

Hamleta jsem viděl i četl, ale aby si člověk tento film opravdu užil, musel by ho znát nazpamět. I tak mě toto dílko velmi okouzlilo, obzvlášť Oldman s Rothem konečně mají prostor pro své kvality, které žel bohu v Holywoodu můžou předvádět jen jako záporáci nebo vedlejší charaktery v "kultovních" snímcích (i když Oldman teď možná díky DK konečně prorazí..). Škoda, že to holt není více "userfriendly." Pro mě je to takto "jen" 80% ()

Ghoulman 

všechny recenze uživatele

Ještě předtím, než začnu rozebírat tento snímek, rád bych začal velmi stručným rozborem několika základních rovin Shakespearova Hamleta, neboť je určitým způsobem základním kamenem ve výstavbě Stoppardovy brilantní divadelní hry (potažmo filmu). Hamlet je vlastně taková spletitá a komplexní podobizna člověka, vybarvená jak v horizontální, tak vertikální rovině. Horizontální rovina je časová, v níž si Shakespeare pokládá dvě zásadní otázky – jak se smířit s minulostí, která už proběhla a nelze ji změnit - jak se smířit se všemi našimi pády a chybami a s nespravedlností, kterou jsme způsobili nebo která na nás byla spáchána? Další otázka tkví v tom, jak se postavit budoucnosti, se vší tou nekonečnou nejistotou, se strachem jež v nás vzbuzuje každé další rozhodnutí, které může přinést jak požehnání tak prokletí, katastrofu nebo ráj na zemi? Druhá, řekněme vertikální (existenciální) rovina je podobně komplikovaná a zahrnuje dvě hraniční podstaty lidství – rozervanost člověka mezi živočišnou/vášnivou/tělesnou povahou, mezi jeho instinkty a zvířeckostí a zároveň jeho tíhnutí k věcem vyšším, duchovním a dobrým. K ideálu božství. Boj mezi nebem a zemí, do kterého byl člověk vklíněn a v němž má vždy složitou pozici, protože jak jeho povaha, tak jeho přítomnost jsou často rozštěpeny mezi dvěma světy, mezi dvěma extrémy. Proto ta slavná otázka - být či nebýt? Nebylo by jednodušší tváří v tvář všemu tomu spletitému labyrintu okolo nás i v nás samých přestat existovat a mít konečně klid, věčný pokoj od nejistot a pochyb? Ústrků, hanby a bolesti? Ale na druhou stranu, ani smrt není ideálním řešením, neboť v nás vzbuzuje strach. Strach z největšího otazníku ze všech – za oponou smrti je ukryta neodvolatelná nejistota. Co když je smrt jen pouhým mostem, přechodem do dalšího života, který je ještě horší a v němž je ještě více utrpení? Co když smrt není jen nicotou, ale noční můrou, ve které zaplatíme za všechny svoje viny? A proto je nakonec člověk roztažen jak na skřipci i mezi životem a smrtí, věčnou pochybností, co z těchto dvou stavů zvolit, když v dané chvíli trpí. (Tyto podněty jsou mimochodem jedním z důvodů, proč i já, jako mnozí jiní, považuji Hamleta za jeden z největších literárních skvostů vůbec). A nyní k Rosencrantzovi a Guildensternovi. Tom Stoppard si sice hraje jak s časovou, tak existenciální rovinou, ale jde na to takříkajíc od lesa (jinými slovy odjinud). Bere si Hamleta jako opěrný bod, ke kterému se vrací, ale prim přenechává naprosto bezvýznamným postavám, které Shakespearovi sloužili spíše jako funkční součástky v příběhu. Hra s časem u Stopparda netkví v rovině lidské, ale intertextuální – pohrává si s časem hry, s časem fikce. Jednak vyplňuje mezery toho, co by tak mohli Rosencrantz a Guildenstern dělat, když se zrovna jako blesk z čistého nebe neobjeví v příběhu Hamleta. Jenže ono není moc co dělat, když všechna akce je na bedrech druhých. To vede k posunutí postav do jakéhosi bezčasí, případně časové smyčky, která svou absurdností neustálého čekání na akci připomíná Beckettovo Čekání na Godota. Tenhle princip je zároveň druhá časová finesa, kterou nám Stoppard předvádí – namontovává na klasické drama modernistické postupy. V rovině existenciální se dočkáváme také výrazných posunů. Postava Hamleta má jistě rozměr takříkajíc všelidský (to jest každý člověk musí řešit dilemata minulosti/budoucnosti a vlastní ušlechtilé/temné sklony). Avšak tyto dilemata jsou řešena aktivním a navíc velmi výrazným charakterem - i co se týče společenského postavení. Řeší je sám dánský princ. Stoppard všechnu pozornost přesouvá naopak na velmi nevýrazné a navíc extrémně pasivní postavy. Tam, kde Hamlet řeší stále otázky důsledků vlastních činů, Rosencrantz a Guildenstern nemají vládu vůbec nad ničím, co se kolem nich děje. Nejsou dost významní na to, aby stanuly v hlavní úloze a vše tak řídí jenom osud (vypravěč). To by se dalo pochopit i jako náznak úlohy „malého“ člověka v dějinách „velkého“ světa. R. a G. se do paměti světa snaží sice občas proniknout (Rosencrantz například stále něco kutí a vždy mu těsně unikne nějaký vynález, kterým by mohl vejít do dějin), ale všechna jejich snaha vychází vniveč. Do jisté míry tak hra stále obsahuje existenciální otázky, ale spíše než strach z moci je zde patrný strach z bezmoci, což posouvá i tragický děj Hamletův spíše směrem k tragikomedii. Co zmůže obyčejný člověk, když světem vládnou jiní? Jen směšně blomcat, často od ničeho k ničemu a snažit se žít jak nejlépe to dokáže, pokud ho tedy nezavolá někdo z vyšších míst a pořádně mu nezatopí a neobrátí jeho život naruby. Jako kdyby již otázka nezněla "být či nebýt", ale spíš "není to vlastně všechno fuk?" Nicméně těch myšlenek a hrátek by se daly najít ohromné hromady, takže skončím v této obecnější rovině a nebudu se zaobírat jednotlivostmi. Ostatně jenom bych zde uváděl superlativa o tom, jak boží je to film, jak boží jsou zde dialogy a jak je boží, že vycházejí z úst tak výjimečně charismatickým mladíkům jakými jsou Oldman a Roth. () (méně) (více)

Reklama

Marigold 

všechny recenze uživatele

William Shakespeare na nich spáchal strašlivý hřích. Z nicoty je náhle přivedl do světa, kterému nerozumí (ale občas se jim do úst derou podivné cizí repliky), do světa, který se nechová podle pravidel logiky. A ti dva ani nevědí, který je který, ale nebylo vám to při sledování Hamleta vlastně jedno? Zkrátka: Stoppardův mistrovský divadelní apokryf, který si pohrává se shakespearovským obrazem světa jako divadla a rozprostírá ho do absurdního rozměru divadla v divadle v divadle (viz. loutková scéna, která ještě posiluje rafinovanost Hamletovy hry s králem). Humor Stoppardova dílka je suchý a černý jako kašel, výkony Rotha i Oldmana padnou jako prdelka na nočník. Navíc jazyk divadelní hry/filmu může co do hravosti směle soupeřit s jazykem mistra ("slovní tenis" obou hrdinů je jeden z nejbrilantnějších dialogů, které jsou ve filmu k slyšení). Parodie ve svém žánru rovná dokonalostí Hamletovi. Skvělé, vtipné, intelektuální a přitom nepovýšené! ()

poz3n 

všechny recenze uživatele

Moje znalost Hamleta je jen velmi velmi povrchní, ale i tak... Wow! Celé je to o nápadu. A když ho nezprzníte... Coby, kdyby, hra ve hře, kdyby, coby. V podstatě je tenhle film takové blbnutí nad Hamletem a hraní si s prostorami příběhu, které Shakespeare nevyplnil. A když pochopíte a přijmete vnitřní logiku snímku a zapojíte trochu mozek, budete se výborně bavit. 8/10 ()

eye candy 

všechny recenze uživatele

Rosencrantz a Guildenstern jsou zmatenými účastníky Tragédie o Hamletovi, nicméně jsou s ní kompatibilní asi jako B.Maher a R.Dawkins s křesťanskými veletrhy. Racionálním uvažováním se neustále snaží dopátrat podstaty své existence, ve světě kterému nerozumí. Přitom ani pořádně neví, který z nich je Rosencrantz, který Guildenstern a ke všemu si pamatují jen to co si o nich pamatujeme my diváci ( tedy jen to co se událo od začátku filmu). Kontrast mezi nimi a světem, ve kterém se ocitli, je dobře zobrazený hned v prvních minutách snímku, kdy si házejí mincí a navzdory pravděpodobnosti jim 157krát po sobě padne hlava. Průsečíkem jejich chápání a světa ve kterém uvízli jsou potulní kejlkíři (v čele s Dreyfussem), kteří jim ve svých vystoupeních odkrývají skutečné události jejíchž jsou a budou účastníky (tedy Shakespearův Hamlet) a zároveň i poměrně nepříjemný fakt, že vlastně nejsou pro toto dílo vůbec podstatní, nemohou ho změnit a nemohou cokoli udělat se svým osudem (který se nevyvíjí zrovna podle jejich představ). Tragikomická variace na tragédii, se spoustou úsměvných filozofických dialogů mezi dvěma hl. představiteli, kde je tím vtipnějším Gary Oldman coby opožděný Rosencrantzem (nebo Guildensternem?), který během filmu jen tak mimoděk skoro-objevuje některé základní fyzikální zákony. / "Life in a box is better than no life at all, I expect. You'd have a chance, at least. You could lie there thinking, "Well. At least I'm not dead." ()

Galerie (16)

Zajímavosti (8)

  • Název filmu pochází z jedné z posledních replik v "Hamletovi", kdy britský velvyslanec přijede na dánský dvůr a zjistí, že Hamlet, Claudius, Gertruda a Laertes jsou mrtví. Velvyslanec řekne: "Řekněte králi, že jeho rozkaz je splněn, že Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi." (Morien)
  • Píseň, která zazní na začátku filmu, je "Seamus" od Pink Floyd. (Poker_Face)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno