Kamenná svatba

Rumunsky sice nerozumím vůbec nic, ale české titulky k písním a těm několika odřečeným větám tenhle problém vyřešily. Mnohem horším problémem zůstalo zjištění, že příliš nerozumím ani filmovému jazyku, jakým tvůrci Kamenné svatby vysílají. V něčem mi to pocitově připomíná naše Mučedníky lásky od Jana Němce, na mne až příliš minimalisticky přestylizovaný výlet do jiné kultury a jiných časů. Snímek se pro mne pohyboval tak někde na hraně dokumentu s etnografickým charakterem (jenomže chyběl mu komentář či jiný přidaný prvek, který by vzdělávací složku skutečně podtrhl) a hraného dramatu (jenomže z tohoto pohledu obě povídky měly příběh až příliš nevýrazný). Hodnocení tohoto velmi specifického snímku z mé strany dost zachránila druhá "hudební" povídka, která mne po těch depresivních výjevech ze života staré ženy (z povídky první) poměrně dokázala tou svou poetikou jaksi vtáhnout dovnitř a zaujat. 50% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (19.03.2020)

Obe poviedky sa zasadené do rovnakého prostredia, kým tá prvá je sociálnou drámou o chudobnej žene a jej deťoch, druhá rozpráva o hudobníkoch na svadbe bohatého gazdu a láske dvoch mladých ľuďoch. Režiséri vzdávajú hold rumunskej dedine, istým spôsobom romantizujú ťažký život, neboja sa používať lyriku a poetiku a predovšetkým hudobné motívy. (15.07.2019)

První společný projekt Mircei Veroiu a Dana Pity na základě povídek Iona Agarbiceanua. Film je rozdělen do dvou na sobě takřka nezávislých částí. Vzájemně je pojí především motiv svatby a lidského neštěstí, důležitým jednotícím momentem je také pronikavý hudební doprovod. V první části sledujeme život matky a dcery. Matka pracuje v dole a i když sama téměř nic nemá, prodává různé věci, aby mohla dceři koupit svatební šaty. Její dcera je ovšem nemocná, záhy umírá a je ve svatebních šatech pohřbena.V druhém příběhu sledujeme svatbu mladé dívky s nevzhledným sedlákem. Na svatbu přijíždí zahrát hudebník a desertér, kterého potkal cestou. Desertéer uteče s nevěstou pryč a ženichův hněv tak odnese hudebník, kterého svatebčané ubijí k smrti. (02.01.2008)

Zaznělo tu v recenzích celkem vše co mě napadalo. Pár věcí navíc přeci jen: oba ty filmy mají poetiku spíš padesátých let, respektive v nich vidím poučení Iljenkem a Paradžanovem. Otázkou je, nakolik ve východním bloku zbývalo území etnografické filmařiny jako prostor pro vyjádření méně optimistických stavů. Poetika je v obou velmi dřevní - oholená je výprava (staré panenky a evokace zašlých podob secese je konstanta mnoha východoevropských filmů té doby), do dřeně oholená je hudba (zpěvák velmi připomínal Věcheta z pozdější Wajdovy Veselky). Podobný princip hudebních komentářů má Petrovićovo Brzy bude konec světa - tam je vlastně i podobně realizované "balkánské" násilí. Podobně pradávnou atmosféru má i Angelopoulosův Alexandr Veliký. V první povídce se mi připomněla Sirového Smuteční slavnost a obrazem ostatně i Kočár do Vídně - prostě žena a kůň. Oba filmy jsou velmi temné, moc naděje v temné době nedávají. (15.12.2022)

Dvojice filmových povídek na motivy próz Iona Agârbiceanu zpracovala dvojice režisérů Mircea Veroiu a Dana Piţy v podobném stylu, ovšem s odlišnou náladou a rytmem. První povídka ‚Fefeleaga‘ vypráví tísnivý příběh o žalu matky s nemocnou dcerou stíhanou rodinnými tragédiemi. Tíživost její situace je znázorněna záměrně strohým vyprávěním. Příběh plyne převážně ve velkých, vyprázdněných, statických výjevech, jejichž prázdnota je umocněna situováním drobných nebo osamělých postav do rozlehlých, opuštěných prostranství. Existence širšího světa rozkládajícího se za rámem filmového obrazu je připomenuta jen úsporně volenými ruchy, které  tak paradoxně podtrhují izolovanost postav uvnitř záběru. Tyto stylistické strategie pevně ukotvují diváckou perspektivu do subjektivního vnímání světa ústřední hrdinky a dávají nám plně pocítit její osamělost, vyčerpanost a závěrečnou rezignaci. Druhá titulární povídka ‚Svatba‘, vypráví o ironickém zvratu štěstěny mladého dezertéra a taktéž se odehrává ve velkých výjevech. Tady ale tempo vyprávění nezpomalují, nýbrž mu dodávají energii. To je dáno jednak energickou diegetickou hudbou, jednak pečlivým inscenováním velkého množství tančících hostů na svatební veselici zachycené ve velkých celcích s velkou hloubkou prostoru. Těchto kompozičních postupů je ale i chytře využito k vedení naší pozornosti. Mladý dezertér se totiž přidává k potulnému hudebníkovi, který na svatbě vystupuje. Jenže zatímco dezertér i svatební hosti jsou si užívají hudby a tance, vyprávění skrze pečlivé obrazové kompozice vede naši pozornost k nevěstě a hudebníkovi, kteří si přes dav hostů vyměňují významné pohledy. Zároveň dostáváme vodítka k tomu, aby nám bylo jasné, že mladá nevěsta nevstoupila do svého sňatku zcela dobrovolně a že ke svému ženichovi nechová mnoho náklonosti. Tyto informace se přitom nedozvídáme skrze dialogy, ale buďto skrze minimalistické herectví anebo skrze vnitrozáběrové srovnání různého chování nevěsty, ženicha a jejich rodin. (28.10.2023)