Kamenná svatba

Čelní představitelé nové „povodňové“ generace v rumunském filmu 70. let uspěli a zaujali (a to celosvětově) tímto podmanivým povídkovým projektem, ztvárňujícím příběhy podle spisovatele Iona Agârbiceanua, odehrávající se před několika desetiletími v hornické oblasti, proslavené těžbou zlata. Ač je pro obě části prvního filmu typická krásná vizuální stránka i minimalistický, úsporný charakter (co se týče děje, množství slov i jednotné atmosféry), příběhem a stylovým pojetím se mírně liší a společně vytvářejí zvláštní, příjemný kontrast. První, lyričtější povídka Mircei Veroiu s názvem Fefeleaga je ve výsledku truchlivou baladou, plynoucí v souvislém tichém, málomluvném tónu a poklidném, zastřeném i snovém tempu. Kromě pravidelných zvuků z dolu, v němž pracuje zchudlá matka, prodávající různé věci, aby našetřila na svatební šaty své nemocné dceři (místo k oltáři ji však nakonec doprovázejí do ticha smrti), zde zaznívají podmanivé, naléhavé písně zpěváka Dorina Liviu Zaharii (jenž se sám na okamžik objevuje ve druhé části) a v melancholické náladě v podstatě příběh komentují a dále poetizují. Od tragické osudovosti první povídky se druhá část Na svatbě, jíž měl na starosti Dan Piţa, odlišuje jistou nadějí, i momentem osvobození, jenž je však zaplacen obětí na druhém konci příběhu. V dynamičtější, hovornější i zvučnější podobě je rozehrána situace na svatební hostině, plná svádivých pohledů, přetvářky a falše, do níž se zaplétají muzikant a dezertér, tvořící hudební doprovod slavnosti. Nevěsta se nechá zlákat možností a od vynuceného svazku s nevzhledným, bohatým sedlákem spolu s muzikantem utíká, zatímco druhý mladík je v hněvu svatebčanů v zahradě ubit k smrti. (03.01.2013)

Obe poviedky sa zasadené do rovnakého prostredia, kým tá prvá je sociálnou drámou o chudobnej žene a jej deťoch, druhá rozpráva o hudobníkoch na svadbe bohatého gazdu a láske dvoch mladých ľuďoch. Režiséri vzdávajú hold rumunskej dedine, istým spôsobom romantizujú ťažký život, neboja sa používať lyriku a poetiku a predovšetkým hudobné motívy. (15.07.2019)

Společný filmů projekt od generace nových nastupujících filmařů, Mircea Veroiu a Dana Pita. Kamenná svatba je prvním ze snímků, který dále volně pokračuje snímky z prostředí hor a těžby zlata. Příběh filmu je rozdělen na dvě části. V té první sledujeme život matky a dcery, jež žijí v horách. Jejich jedinou činností a zároveň obživou je těžba zlata. Jsou smířeni se svým těžkým osudem, ke kterému také přispívá fakt, že jsou odkázáni sami na sebe, jelikož jim umřel otec a manžel v jedné osobě. Celou bídnou situaci podtrhuje pronikavý hlas zpěváka, který si ve filmu sám zahrál a to ve druhé části snímku. Ona druhá část se zaměřuje na vesnickou svatbu a na všechno, co se svatby týká. Svatební průvod, hostinu i taneční zábavu, která skončí poněkud nešťastně. Snímek vyniká věrným zachycením vesnických zvyků, tak i obyčejným, ale nelehkým životem v horách. (13.06.2018)

Zaznělo tu v recenzích celkem vše co mě napadalo. Pár věcí navíc přeci jen: oba ty filmy mají poetiku spíš padesátých let, respektive v nich vidím poučení Iljenkem a Paradžanovem. Otázkou je, nakolik ve východním bloku zbývalo území etnografické filmařiny jako prostor pro vyjádření méně optimistických stavů. Poetika je v obou velmi dřevní - oholená je výprava (staré panenky a evokace zašlých podob secese je konstanta mnoha východoevropských filmů té doby), do dřeně oholená je hudba (zpěvák velmi připomínal Věcheta z pozdější Wajdovy Veselky). Podobný princip hudebních komentářů má Petrovićovo Brzy bude konec světa - tam je vlastně i podobně realizované "balkánské" násilí. Podobně pradávnou atmosféru má i Angelopoulosův Alexandr Veliký. V první povídce se mi připomněla Sirového Smuteční slavnost a obrazem ostatně i Kočár do Vídně - prostě žena a kůň. Oba filmy jsou velmi temné, moc naděje v temné době nedávají. (15.12.2022)

Rumunsky sice nerozumím vůbec nic, ale české titulky k písním a těm několika odřečeným větám tenhle problém vyřešily. Mnohem horším problémem zůstalo zjištění, že příliš nerozumím ani filmovému jazyku, jakým tvůrci Kamenné svatby vysílají. V něčem mi to pocitově připomíná naše Mučedníky lásky od Jana Němce, na mne až příliš minimalisticky přestylizovaný výlet do jiné kultury a jiných časů. Snímek se pro mne pohyboval tak někde na hraně dokumentu s etnografickým charakterem (jenomže chyběl mu komentář či jiný přidaný prvek, který by vzdělávací složku skutečně podtrhl) a hraného dramatu (jenomže z tohoto pohledu obě povídky měly příběh až příliš nevýrazný). Hodnocení tohoto velmi specifického snímku z mé strany dost zachránila druhá "hudební" povídka, která mne po těch depresivních výjevech ze života staré ženy (z povídky první) poměrně dokázala tou svou poetikou jaksi vtáhnout dovnitř a zaujat. 50% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (19.03.2020)