Návrat hyeny

První africký avantgardní film, „africké U konce s dechem“ (i když podle publicisty Aleše Stuchlého je Touki-Bouki mnohem lepší). K filmování se pak Mambéty vrátil až po 16 letech, údajně proto, že necítil potřebu něco filmem sdělovat. Po projekci filmu jsem se ptal režisérova syna Teemoura na to, proč hlavní hrdinové nakonec neodjedou do Francie, po čemž celý film touží. Dostalo se mi odpovědi, že proto, že si uvědomí neradostnou budoucnost, která by je na kontinentu čekala (viz například Černoška z… Ousmana Sembena). A ještě jsem se ho ptal, na zdánlivě symbolickou postavu bláznivého muže v koruně stromu, na což mi Teemour odpověděl, že je to prostě jen nějaký blázen, člověk co je svobodný a free. Jako poctu Touki-Bouki natočil Teemour Diop Mambéty videoklip. (08.08.2006)

Mladý senegalský pár, sa podobne ako celý film, vymyká miestnym konvenciám. Miesto toho, aby sa Anta a Mory zaradili do poslušného kolobehu pastieri-statok-rodina, neustále brázdia miestne cesty motorkou ozdobenou kravskými rohmi. Popri tom snívajú o úteku do vysneného Paríža. Naivne zosnovanými krádežami a podvodmi, končiacimi najčastejšie fiaskom, sa snažia zarobiť si na cestu loďou do Francúzska. Predstavy o živote v prepychu im však neustále zráža vidina krvavej porážky kravy na bitúnku. Symbolizuje pád a možný neslávny koniec v idealizovanom západnom raji. Nelineárny dej-nedej opakuje hudobné motívy, citácie i situácie, zasadené vždy do trochu iného kontextu. Vynechané pointy epizód a občas sťažka pochopiteľné situácie si divák môže leda tak domýšľať. O niečo pochopiteľnejšími sa hádam môžu stať uvedomením si prepletenia väčšinového islamu s prvkami vúdú rituálov, magických tancov a kadejakých zariekavaní s pomocou amuletov, ktoré spôsobia, že realita sa zrazu stáva behom odnikiaľ nikam. Alebo predsa zo Senegalu späť do Senegalu, z Dakaru do Dakaru, bez toho, že by ho aktéri čo len na sekundu opustili. Zaujímavá, hravá, hudobne i filmársky pestrá záležitosť pre všetkých, čo majú radi aj filmové zážitky veľmi vzdialené lineárnemu, príbehovému videniu sveta. (01.09.2021)

Senegalský film Djibrila Diopa Mambétyho kompletně namluvený v místním dialektu Wolof je považován za jeden z prvních afrických experimentálních snímků, ovlivněných hlavně evropskou Novou vlnou. Mambéty do senegalské kinematografie zanáší taktéž prvky spojené s francouzským Novým románem (dekompozice reality, střídání časových rovin), jež propojuje s tradicí místních mýtů a příběhů. V tragikomickém příběhu o dvou outsiderech (Mory a Anta), kteří nevinnými podvody touží získat peníze na vysněnou cestu do Paříže, se režisér vyrovnává se syndromem postkoloniální doby a na osobě Moryho zosobňuje svůj intimní postoj k zakořeněným africkým tradicím. Čím ovšem Cesta hyeny ční nad ostatní tamější produkcí je novátorský způsob filmové řeči (leitmotiv zabíjených zvířat, lehce surrealistické a alegorické sekvence, subtilní hudba), s nímž potom pracuje řada afrických režisérů včetně Ousmanea Sembeneho. Vřele doporučuji... (07.03.2006)

Přečetl jsem si tu pár recenzí a jsem z nich poněkud zmaten. Film se mi totiž zdá naprosto srozumitelný. Nepřipadá mi ani kdovíjak avantgardní, či experimentální. Těžko říci jak bych reagoval kdybych ho viděl v době jeho vzniku a bylo by mi tolik kolik je mi dnes a měl tím pádem jiné zkušenosti. Takhle je to pro mne "jen" výborně natočená a skvěle zahraná záležitost. Což není málo. Konec vnímám i tak, že si divák může vybrat zda Anta do Paříže odjela, či nikoliv. Ve filmu se pracuje s podobenstvím, použité drastické záběry z porážky zvířat mě, na rozdíl od jiných diváků, nenadchly svojí "senzačností", ale myslím, že rozumím tomu proč byly použity. Má žena tyhle pasáže bohužel nerozdýchala a od obrazovky odešla. I tak, bohužel, mohou působit. Velice silný film. (10.02.2022)

Prvotní razantní změna nálad (malebné záběry průvodu stáda, podbarvené píšťalovou melodií, střídá explicitní průřez praxí v jateční hale) předznamenává, že půjde do jisté míry o – dobově příznačný – úvahový film-komentář evropského střihu. V modernisticky, godardovsky skotačivém rytmu, s chutí k experimentování s formou, rozvádí Mambéty jednoduchý příběh „bláznivého Moryho a Anty“, kteří v sedle motocyklu s býčími rohy na řídítkách brázdí dakarské okolí a pokoušejí se získat peníze na lákavou cestu do Francie, o které již dávno sní. Svěží snímek (oceněný v Cannes) plný rozpustilé hravosti i šťavnatě nepříjemných momentů (opakování řízných detailů skotu) je rozhodně jedním z neopominutelných afrických počinů, majících co nabídnout i pro diskusi v rámci post-koloniálních perspektiv. Klíčová montážní metafora připodobňující možný osud Afričana v azylu evropské cizoty k poraženému zvířeti vysvětluje, proč se Mory při nástupu na loď svého plánu nečekaně zalekne a Antu ponechává samotnou na cestě k daleké nejistotě... (29.09.2013)