Legenda o Suriyothai

Ryze čistokrevný film z thajského prostředí z tamější atmosféry 1/2 16. století. Určitě je příjemnou změnou sledovat historické "řežby" s přítomností národních zvířat Siamu, kdy proti sobě bojují ozbrojení jezdci v brnění na slonech. Tento prvek v ostatních filmech z různých částí světa jen těžko uvidíme. A to z pochopitelných důvodů. Na druhou stranu je zde mnoho věcí, které tu prostě nefungují. Zbytečně dlouhá stopáž. Chaotický děj, kterému by slušelo určité zpomalení tempa hlavně v dynamice několika palácových převratů, kdy v dané rychlosti absolutně nejde stíhat, kdo, kdy, koho a proč zrovna svrhnul, nebo zavraždil. Zkrátka průměr. (21.02.2016)

Zatímco jiná thajská legenda (ano, ta krvavá o Bang Rajan) je jednoduchá a přímá jako seknutí mačetou, Legenda o Suriyothai přivádí na scénu (v pečlivě datovaných sekvencích) velké množství postav, z nichž většina splétá palácové intriky. Bez soustředěné pozornosti hrozí, že se divák v ději přestane orientovat a nastoupí zmatek a nuda. A to jde o výrazně prokrácenou verzi, kterou na světový trh uvedl F.F.Coppola, originál dosahuje délky téměř čtyřhodinové. Mně se tahle historická exotika líbí. (31.08.2007)

Zmatečné a slaboduché lokační, kostýmové a komparzové velkovýpravné onanovací orgie....Jako pseudodokument "bez chuti a bez zápachu" o historii dané lokality se dalo snést. Zjednodušené a srozumitelně řádně sestříhané s náležitými titulky by se vyjímalo jako doplněk expozice královského thajského muzea.... (31.03.2018)

Suriyothai je v zásadě nadšenecký projekt natáčený s partou kámošů doma na dvorku. Jediný rozdíl spočívá v tom, že tentokrát autorem není uhrovatý filmový fanda z amerického předměstí, ale příslušník thajské královské rodiny, takže díky pomoci tetičky královny byl oním dvorkem královský palác. Když odhlédneme od toho, že tvůrci měli vysoký rozpočet a kupu statistů, vykazuje film veškeré neduhy amatérské filmařiny – naivně hloupoučký scénář, nulová dramaturgie a formální negramotnost ozvláštněná špetkou nápadů (v tomto případě se redukují na to, že štáb dostal do vínu hračku jménem kamerový jeřáb, takže každý druhý záběr je jízda, ale bohužel vždy se stejnou trajektorií). (19.08.2008)

Suriyothai je ďalší z filmov o intrigánskych palácových praktikách. Na tom by nebolo nič zlé, keby Thajci nezakomponovali do príbehu aj mnoho iných prvkov. Takto divák nevie o čo vlastne filmu ide. Či sa jedná už o spomínanú palácovú telenovelu, kde sú intrigy, politické vraždy a podvody na dennom poriadku, alebo sa jedná o vojnový film o nikdy nekončiacej vojne medzi Barmou a Sinajom. Ak sa na film pozeráme z prvého pohľadu sú bojové odbočenia zbytočné a film predĺžili do takmer neúnosnej dĺžky. Pri druhom pohľade sa snímok uberá do podivných slučiek a pri čo i najmenšej divákovej nepozornosti stráca dej zmysel a horko ťažko sa nachádzajú spätné súvislosti. K väčšiemu prehľadu tiež nepomáhajú ani samotné mená a tituly postáv. Jediné pozitívum filmu, pre historického vojnofila sú samotné boje. Ani nie tak z pohľadu taktiky, ktorá je až detinský hurá systém, ani nie tak dobývanie pevností či počtu komparzu, ale v použití často nevidených bojových zvierat- slonov. Tento fakt pridáva každému obrázku o trochu viac autenticity, ktorú tak vo filme hľadám. Viem pochopiť nižšie hodnotenia, no ja som sa celkom bavil. (25.10.2011)