Abrahámovo údolí

Abrahámovo údolí představuje víc než jeden z těch magických filmů, které po svém mistrovsky obsáhnou panoramatické plynutí krajiny, epochy i rozvleklé nepatrnosti lidského života. Je to film, nad nímž cokoli vám kdo vypoví, nemůže nahradit ani znehodnotit prožitek dívání. Nepřímý vztah mezi řečí a obrazem zde vytváří neobyčejný princip výstavby samotného díla – co se vám vypráví, není potvrzováno (ani vyvraceno) tím, co vidíte. Sledujete plynutí krajiny, odvíjení životů a přecházení epoch – ale konkrétní příběh, pohnutky, prožitky a osudy těch lidí, musíte vypravěči uvěřit – nebo si poskládat vlastní verzi i o tom, kdo a proč vám to vypráví. ** Řeknu vám tolik: ta žena není vyloženě krásná, ale kdybyste ji někde uviděli, pověsíte se na ni očarovanýma očima, strnete, byť nepohodlně, a budete vědět: obraz. Nejpoutavější je na ní její nepatřičnost – mísí se v ní prerafaelitka s mučednicí a vyvolává dvojí palčivou touhu: chcete ji v její bledé, křehké snivosti donekonečna pozorovat a zároveň ji chcete probudit, ostrým políčkem dlaně či pádného argumentu ji vytrhnout, zpřítomnit a zpatřičnit – v každém záběru je příliš astenická, s nepatřičně nachýlenou hlavou, odvráceným tělem, vybraně, provokativně, ale nenáležitě oděná a s neadekvátně upřenýma, vytřeštěnýma očima – je vytržená z kontextu, nemístná, dívá se rozostřeně a mimo situaci. A to ji definuje, a to vám budiž nápovědou. ** Kouzlem magického realismu je tu marquézovsky zakleto Abrahámovo údolí (jako by se tu mísilo nezdravou izolací zatížené Macondo s chorobnou láskou za časů cholery), izolované místo, kde na každém konání již předem leží uvalen skrytý význam (tak vás na to alespoň připraví vypravěč, a všem gestům předem dodá přitažlivou hloubku závažnosti) – byť na pohled se v tu rozvleklých životech lidí téměř nic neděje. Vy se díváte na pomalé a nenápadné plynutí, a je to vypravěč, kdo vám vysvětluje, co postavy prožívají, co je vnitřně spaluje, co si myslí, po čem prahnou – byť vy sledujete málokdy zčeřený, historicky zobecněný, klidný půvab až geologicky zpomalených životů, v nichž od první myšlenky či touhy k jejímu možnému uzrání a vyjádření uplynou nezřídka nikoli dny nebo týdny, ale celé desítky let, celé životní etapy (a je to opět vzdělaný, vytříbeným, mocným jazykem vládnoucí vypravěč, kdo vám vnitřní motivy a obecná gesta postav vztáhne dohromady, vysvětlí vám, na co konkrétně se díváte). ** V magickém údolí portugalského venkova tedy máte vsazenu dráždivě nepatřičnou ženu, jež vypadá jako mučednice, jímavě kulhá (i to se odráží v tempu odvíjení příběhu) a pomalu se, jakoby v snách, posouvá životem. Je to žena, o níž vypravěč i postavy (některé, pakliže ne všechny, lze ale podezírat z ironie, intriky či slepé oddanosti) tvrdí, že je obdařena pro muže neodolatelným půvabem. (V celém filmu však nespatříte jedinou scénu neodolání – podlehnutí fyzické touze, vášnivé příběhy se pouze sugerují vyprávěním, v možnosti navenek neprůhledných, společenských životů a řečí doutnavě skryté pod povrchem, mimo kameru – vzrušení se tu dodává slovy, příběhy, jež nejsou potvrzené očima, ale jsou možné.) Krása – stejně jako inteligence – si žádá odpovídající dialog: v izolaci krása ještě krásou není, dokud není potvrzená očima a činy ostatních, svým vlivem na jejich skutečnost, zůstává pouhou chimérou, existuje jen jako možnost. Proto musí krásná žena neustále pokoušet muže i ženy kolem sebe, aby její krása existovala. Ale opravdu všechny kolem sebe pokouší, svádí, dobývá? Co doopravdy vidíte? Nic víc, než obecné společenské výjevy odjakživa zachycované na všech velkých plátnech mistrů, krajinu s řekou a loďkou, vinice s rolníky, venkovská sídla, dvorky se zvířaty, služebné a pradleny při práci i zahálčivém tlachání, rodinné stolování, komorníka asistujícího při ranním vstávání, svatební obřad či smrtelné lože, ples, salonní sešlosti, společenské konverzace, gesta, úsměvy, pohledy. Ale konkrétní významy? Nespatříte nic mimo bonton, nic skutečně soukromého. Takový příběh vám do toho, na co se díváte, vplétá až vypravěč, jehož linka se nese samostatně nad viděným. Vypravěč, jenž sám je možná očarovaný, s vlastními důvody dodávat svému životu vzrušení, uskutečnit svou lásku příběhem, který vám vnutí. Nebo máte své vlastní důvody chtít ji vidět krásnou a svůdnou? Inteligence si – stejně jako krása – žádá odpovídající dialog: ale vy zůstáváte se svými domněnkami izolováni, nikdo vám na ně neodpoví, nic vám je nepotvrdí. Pomalé plynutí velikých obrazů venkovské krajiny a života lidí v jeho typizované dějinnosti je tu prvotním prostředím, matérií k mýtům, pověrám i osobním příběhům. I ten váš bude nakonec jen jedním z nich. I tenhle můj. ** Ani řeč postav není konkrétnější. Snůška bezobsažných tlachů bez konkrétního, přesného významu, nic vám na sebe neprozradí, nedají vám znát, co si uvědomují – buď že se nechtějí svěřit, vydat vám všanc svou intimitu, a nebo to ani nedovedou, nevědomé si sebe, ztracené v dějinách lidstva, jako by to byly jen historické typy z obrazů, bezradně pomalu plynoucí s krajinou a kulisami v proměnách času do nerozlišena. Jejich nesdílnost či nevědomost je různé povahy – od chův a služek se nečeká, že by pozorovaly a přemýšlely, jejich štěbetání je tuctové a jalové. Otec té ženy je izolovaný alkoholik. Její manžel má strach se cokoli dozvědět. Dcerky jsou možná ještě hloupé děti, a možná už rafinované tajnůstkářky. Venkované, pokud vůbec, se vyjadřují v úsečných, strohých větách, v možnosti toho stejně bezduchých jako moudrých. A společenská smetánka, jako vystřižená z proustovských salonů, se utápí v bonmotech a literárních citacích, květnatých frázích a mnohoznačných gestech a pohledech, aniž by si kdo lámal hlavu s tím, že to, co říká, nedává smysl. V přemíře navrstvených slov se lze utopit stejně snadno jako se v málomluvnosti nikdy nevynořit. Na společensky nevhodnou přímou otázku, co si myslí, se lišácky usmějí, pronesou další nahodilý citát nebo posměšně poukáží na nejistou povahu každé řeči a marnost tázání. ** A nakonec zjistíte, že ani zdánlivě vševědoucí vypravěč, který vás provázel intimními pohnutkami postav, jejich vnitřními životy, není spolehlivý – tři čtvrtiny filmu vám interpretuje obrazy jako neosobní, se vším obeznámený průvodce, dokud nakonec z jeho řeči nenápadně nevyjde najevo, že je vlastně jen jednou z postav toho kraje, že jeho vyprávění vůbec nebylo rámem obrazu, ale osobním výkladem. A že vy si musíte zajistit svůj vlastní. ** Role vševědoucího vypravěče se v magickém Abrahamově údolí výmluvně přenáší na jednu z postav: v rodném sídle té ženy odjakživa slouží pradlena, o které ostatní tvrdí, že ví, co se skutečně děje, že všemu rozumí, že jí nic neunikne (tak si to o ní sdělují lidé, jako by na ní záviseli svou reálnou existencí, kterou si sami svou na pohled nekonkrétní, nevymykající se typizovaností zajistit neumějí), její vědomí má být jakýmsi proklamovaným zřídlem reality, symbolem pravosti, zárukou toho, že jsou skuteční, ona je všudypřítomná očitá svědkyně, a s jejíma očima nezřídka splývá kamera a i my se jejím pohledem díváme na svět kolem – a co byste čekali? Ona pradlena vám nemůže nic říct, protože „neslyší a neumí mluvit, všechno jí pouze prochází očima.“ Jediná postava, o které se tvrdí, že tomu všemu rozumí, je nejen němá, ale i hluchá – takže celý život dělá to, o co se při dívání snažíte i vy – vnáší si do pozorovaného dění vlastní, nepotvrditelný příběh (a je klidně možné, že vůbec nemyslí, že má hlavu prázdnou jako džber a vůbec ničemu nerozumí, že její vědomí, které má všechno držet, je nejen nepřístupné, ale vůbec neexistuje – jak byste to chtěli zjistit?). ** Přestože pomalé tempo životů postav v magickém údolí se nemění, dějinný čas se neustále zrychluje, a ačkoli postavy (jakožto modely) fyzicky nestárnou, jejich prostředí se mění závratnou rychlostí: složité úbory a róby nahradí kalhoty, konfekční kostýmky a obleky, později i bundy a džíny, květiny za pasem vystřídá levná bižuterie, komplikované účesy a řadu kloboučků prostovlasost, drožky a kočáry nahradí běžné moderní automobily, svíce se vymění za lustry, procházku vinicí vystřídá projížďka motorovým člunem, epochy přecházejí tak rychle, jako se v osobním životě mění roční období (nemůžete nevzpomenout na Orlanda Virginie Woolfové, nemůžete nemyslet na Prousta a ještě spíše na Čas znovu nalezený Raoula Ruize). ** Film se přesto ve vašich očích nestane pouhou epochální freskou, dějinnou výpovědí v obrazech, která v sobě skrývá všechny konkrétní příběhy, celé knihovny románků, jako sama minulost, ale žádný ji nezbarví. ** Naopak. Vaše mysl je pod neustálým vlivem výmluvného proudu řeči velice nevšedního vypravěče, jehož příběh, jen málo naznačený, vás nepřestává znepokojovat. Film se tak stává svérázným a poeticky útočným předvedením vztahu mezi pohledem a slovem a jeho zainteresovaný vypravěč, který vám vemlouvavě vrývá do paměti příběh o neodolatelně krásné ženě, se stává postavou velice jedinečného, byť neviděného příběhu v nejposlednějším plánu, který jste přinuceni si domyslet. (06.07.2011) (méně) (více)

MANOEL DE OLIVEIRA, ABRAHÁMOVO ÚDOLÍ (1993). ________ Nenapadá mne vhodnější příměr: Je to jako byste šli se starým pánem na procházku. Pán jde, krok za krokem, rozvážně, ale jistě, a mlčí. Neklopýtá, nevrávorá, nepotřebuje se opírat. Naopak: oslňuje jiskrným pohledem a vnitřní vitalitou. Cesta je pro vás ale učiněné martyrium. Nemáte ponětí o tom, co má pán v hlavě. Nemáte ponětí, kam jdete. Víte, že jste nuceni přijmout jeho tempo. Zvolnit krok. Ale to postačí, abyste se kolem sebe pomalu začali rozhlížet jinýma očima. A pak to p-o-m-a-lu přijde. Uvidíte docela jinou krajinu. _____ Ne, nezmění se tempo narace ani o píď za minutu, a záběry zůstanou umíněně statické. Jen to pomalé přestane kolébat, a promění se v naléhavé. Z beznadějně rozostřené mizanscény na vás začnou promlouvat mocné obrazy. Uvědomíte si tu sílu vůle, která vás (pokolikáté už?) nekonečně vleče jedinou scénou, aby jí náhle, bez varování, bez vlídného dozvuku, usekla, odstřihla, a odvedla vás jinam, do jiného prostředí, do jiného času, času, který tepe v našem srdci. Ta přesnost je až minimalistická. Cítíte přítomnost ZÁMĚRU tvůrce, který vám střihovou neurvalostí říká: už dost, to úplně stačí, pojďte dál. Pocítíte sílu proudu, která z roztříštěných miniaturních obrazů a z nevysychajícího toku řeči vypravěče, začne tvořit obraz větší, takový, který jste nikdy před tím neviděli. Začne vám docházet, že starý pán naprosto přesně od začátku věděl, co dělá, kam vás chce dovést, a co vám tam ukáže. Co to s námi sdílí? Celý svůj dosavadní život? Pro muže: zoufaství muže snažícího se zajmout do svých myšlenkových a morálních konstrukcí živoucí ženu? Pro ženy: jak mocný a nebezpečný (i pro ně samotné!) může být živel, do něhož se mohou prožít v odhodlané realizaci svých tužeb? Nemám tušení. Jedno naopak vím: v určitou chvíli, při jistém stupni otevřenosti pocítíte, že tenhle starý pán k vám promlouvá ze zcela jiného břehu, z břehu, ke kterému převážná část z nás patrně nikdy ani nedohlédne. ___________________________ Trochu delší post scriptum, popis diváckého prožitku trochu jinak a další poznámky, postřehy: Nikoli, ovace pro sto let se doživšího a stále energicky tvořícího Mistra Oliveiru letos v Cannes rozhodně nebyly úlitbou za zásluhy a požehnaný věk. Tento film je toho pádným důkazem. _____ Tříhodinový opus - jde o filmovou adaptaci stejnojmenné knihy Augustiny Bessa Luis, jež je sama svéráznou verzí Madam Bovaryové - vybraný zdejším Národním filmovým archivem pro neotřelou celebraci, není filmem pro každého. Po divákovi se chce nemálo. Především, aby byl otevřený, ochotný vykročit mimo obvyklé naladění, ve kterém by se cítil sebejistě. Snímek bravurně redefinuje pojmy pomalosti tempa vyprávění i délky statického záběru, a to takovým způsobem, že vám to párkrát způsobí závrať. Oliveira příliš nedbá na diváka. Alespoň nikoli na jeho pohodlí. Ale věřte mi, on si to STARÝ PÁN může bez obav dovolit._____ Když do úvodních záběrů, málem ještě přes titulky, začne skrze veškeré ruchy hlas vypravěče předčítat text začátku knihy - mírně vám to vyrazí dech. Napadne vás, jestli snad nejsou pomotané zvukové stopy. Podobné obavy se vás v první polovině filmu - svým svérázným způsobem expozici - pravděpodobně už nepustí. Tvůrce je totiž odhodlán dopustit se všech myslitelných prohřešků proti nepsané i sepsané filmové etiketě. _____ Stručně k sujetu: Ve filmu se vše točí kolem jediné ženy, a vypravěč ruku v ruce s mužem za kamerou vám vemluví díru do hlavy, aby vás přesvědčili, že je to žena, od níž nelze odtrhnout oči: Když se češe. Když se usmívá na staršího muže. Když se z ďáblice mění v anděla. Když ji zraní první smutek. Když se promění z dívky v ženu. Dokonce i když kulhá - vnímáte to jako varovné znamení, jež tlumí vpravdě ďábelskou moc jejích půvabů. A když se rozhodne přestat přivádět muže kolem sebe v úžas a utrpení - a provdá se za toho, koho nemiluje... _____ Díky kameře, jež se takřka nehne a díky vpravdě rozvážnému tempu, v němž postavy na plátně před toutéž kamerou s divadelním zaujetím defilují, budete mít spoustu času na znepokojivé otázky: 'Neměl to snad být pokus o magický realismus - tak trochu bez kouzel...?' 'Nebo snad sága, ale v tak krátkém časovém úseku...?' 'Každá nekonečná scéna je jak krátký film, ale jak by to do sebe mohlo zapadat ...?' Budete se na své sedačce zakrátko vrtět, jemné polstrování se vám v představách promění ve tvrdou vězeňskou lavici bez opěradel. Po další scéně, která se odvine vskutku p-o-m-a-l-u začnete možná vduchu přepočítávat autorova léta, a zjistíte, že těch křížků měl v době natáčení na hřbetě již nějakých pětaosmdesát. A zcela bezděčně tak naleznete jeden z klíčů k tomu, co vám právě probíhá před očima.... (10.12.2008) (méně) (více)