Pozdní jaro

Banšun pro mě byl branou do světa Ozuových filmů a vlastně i filmů zabývajících se tématem soudobé japonské rodiny. Zrcadlí se v nich ovšem role člověka ve společnosti a životě jako takovém, jehož je rodina neodmyslitelnou součástí. Život člověka má své neměnné rituály a stejně jako se stále opakují roční období a vůbec proměny přírody, lidé se rodí, vstupují do manželství, přivádějí na svět potomky a umírají, jen aby totéž čekalo další generaci. Neděje se tak ale lehce; Noriko má krásný vztah se svým otcem a vystačí si navzájem, přesto je okolnosti nutí ke změně; dcera musí otce opustit, aby si našla manžela a pokusila se o „nové štěstí“. V mnoha scénách - ať už v interiérech či ulicích města – visí hodiny, neustále připomínající nezadržitelnost běhu času a nutnost vypořádat se s ním. A štěstí skutečně je k nalezení; ono smíření či podřízení se přirozenému řádu neústí v beznaděj - otec zůstává na konci filmu v domě sám, ale nelze prostě říct, že je nešťastný - a dokonce lze Ozuovy filmy považovat za hřejivé a příjemné. Pro mne jde ale o výrazně hořko-sladké vyznění, vespod se ozývají tóny doprovázející tuto životní filosofii, jež i tento film převažují na stranu „skličující“. Zajímavé je v tomto ohledu promyslet, že jak Jasudžiro Ozu, tak Secuko Hara nikdy do manželství nevstoupili. Ona a Čišu Rju se pro věci vyřčené i nevyřčené, jež jsou v Banšunu přítomny, pro mne od této chvíle stali ideálem dvojice dcera-otec a např. při četbě Jama no oto (skvělou filmovou adaptaci vytvořil Mikio Naruse) jsem si z míst hlavních aktérů nedovedl odmyslit právě je dva. Secuko zde oproti jiným Ozuovým filmům hraje živěji, více projevuje emoce – stále však v mezích vkusného minimalismu - a její „protest“ spojený s návštěvou divadla je skvostný. Oproti závěrečnému dílu trilogie (Tókjó Monogatari), jenž je v mých očích zatím režisérovým vrcholem, je Banšun „jednodušší“, nepracuje s tolika motivy (i když je proto, jak správně podotýká FrankieCZ, emočně hlubší) a kvalitativně je asi o malinko níž, přesto ho mám raději (možná i proto, že byl první). (14.06.2008)

Rodinné drama o otci a jeho dospělé dceři Noriko, které jsou myšlenky na vdavky cizí, je opět jednou z mnoha variací Ozuova oblíbeného tématu o střetu japonských tradic a současné společnosti. Západní působ života reprezentuje hlavně otcova neteř, která narozdíl od Norïko a jejího otce nežije v tradičním japonském dom. Celkovému dojmu z filmu dopomáhá téměř nehybná kamera (ta se nečekaně rozpohybuje jen při projížďce na kolech) a ozuovské záběry zátiší. (12.05.2006)

Ozu bol mág. Jeho príbehy sa javia ako strašne všedné. Nič sa tam výrazne nedeje. Je to len konverzačka v určitej atmosfére ako keby odrezaná od sveta aký je teraz. Tradície a skutočné hodnoty sa tam miešajú s trendami novej modernej spoločnosti, čo ako vieme už sami dnes nedopadlo práve najlepšie. Secuko Haru moc nemusím, hoci jej Noriko má presne tú správnu mieru dievčenskej nevinnosti a smutného výrazu dospelej ženy. Čišú Rjú je ako obvykle fantastický. Late Spring je príbehom o vzťahu medzi dcérou a otcom. O manželstve a o bezpečí rodiny. Jemný humor je náznakový. Rovnako aj dôležité emócie. Scéna v divadle Kabuki je svojou umiernenosťou veľmi silná. Jej zakončenie kedy sa Noriko odpojí od otca je krásnou definíciou generačnej priepasti, ktorá je na konci kompletne zotretá. Túžby ustúpia povinnosti a nikto nie je tak šťastný ako na začiatku. Veci sa zmenili a my sami nevieme ako. Pritom sa jedná o veľmi všednú , ale pútavú obrazovú meditáciu. Dom v ktorej býva Noriko s otcom.. totiž na konci príbehu dôverne poznáme. (21.03.2016)

Z historického kontextu je možné film považovat za celkem progresivní a stylisticky inovativní (Ozu se ve svých poválečných filmech zaměřoval zejména na vztah otec-dcera). Pozdní jaro lze použít jako jeden z ideálních příkladů Ozuova přístupu, využívá zde nejvíce stylistických prvků typických pro jeho dílo (příklady uvádím v komentáři u Příběhu z Tokia). Ozuův moderní pohled je především o prezentování japonské rodiny a jejích hodnot, kdy podle Ozua rodina není jednotný, neměnný patriarchální celek, ale její obraz se radikálně změnil pod vlivem Západu. Podle našich měřítek by postava otce měla být klasickým vyobrazením tradičních japonských hodnot, ve skutečnosti ale reprezentuje nové představy o manželství a rodině. Západní kritici film mnohokrát mylně posuzovali jako konzervativní, k této domněnce je mohlo vést několik aspektů – např. časté vyobrazení čajového obřadu a jeho odkazů k zenové filozofii, nicméně čajový obřad byl postupem doby zpopularizován a už u něj nešlo o samotnou kontemplaci či nějakou estetickou zkušenost. Ozuův tvůrčí záměr (typický pro celou jeho kariéru) nebyl takový, aby záběry podporovaly divákovu narativní aktivitu, ale aby upoutávaly pozornost samy na sebe, jinými slovy stávaly se parametry. Zejména v poválečných Ozuových filmech přitom divák musí pro pochopení celé formy vnímat nejen jeho příběh, ale i styl (pomalý způsob vyprávění, temporytmus jednotlivých scén, jiné plynutí času, jeho zjevná přítomnost - teď a tady). (16.06.2011)

V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi. (28.01.2011)